Oběti domácího násilí 1.část
Oběti domácího násilí 1.část
Klasická otázka viktimologie zní, zda větší rizika viktimizace pramení pro běžného člověka spíše "z ulice", tedy od cizích pachatelů, nebo od osob blízkých. V tomto článku půjde o nebezpečné životní partnery – jinak často celkem konformní lidi.
Jestliže bychom oběti trestných činů rozdělili podle deliktů, kterými byly viktimizovány (například oběti loupeží, znásilnění, krádeží, podvodů atd.), pak by osoby týrané svým partnerem obsadily horní příčku co do četnosti výskytu. Podle empirických šetření postihuje domácí násilí asi 10 % partnerských vztahů. Některé výzkumné zprávy uvádějí podstatně vyšší výskyt. I to je důvodem, proč se současná viktimologie intenzivně zabývá problematikou obětí domácího násilí. Renomovaná univerzitní pracoviště z Evropy i USA spolupracují na zajímavých výzkumných projektech. Také instituce a organizace s přímým kontaktem s oběťmi vyčleňují domácí násilí jako téma hodné zvláštního zřetele. Co se vlastně míní domácím násilím a proč na sebe fenomén domácího násilí přitahuje pozornost kriminálních psychologů? V čem se liší situace obětí tzv. intimního násilí od obětí běžného kriminálního násilí?
Domácí násilí je pokládáno za poměrně zvláštní, samostatný fenomén. Mimořádnost přitom neplyne ani tak ze samotného násilí, ale spíš z toho, vůči komu a za jakých psychologických okolností je uplatňováno. Právě tyto příznačné okolnosti jsou zvýrazňovány v pojmech zneužívání partnera (Partner Abuse) nebo intimní násilí (Intimate Violence). Zatímco tyto dva pojmy zůstaly omezeny na stránky odborné literatury, výraz domácí násilí (Domestic Violence) byl rychle zmedializován, a stal se tak oficiální klíčovou formulkou používanou při prezentaci a odtajnění problému před širokou veřejností.
Cílem je týrání partnera
Faktem je, že jednotlivé výpady i domácí násilí v celku nic konkrétního neřeší a pachatel nepoužívá agresi k cíli či účelu, který by otevřeně deklaroval. Jinak řečeno, domácí násilí není instrumentální ani afektivní (to jest páchané ve stavu silného emocionálního rozrušení), jeho psychologickou kvalitu nejlépe označuje výraz týrání partnera.
Problematické chování domácích útočníků nelze uspokojivě vysvětlit ani působením situačních faktorů. Vnější stresy, jako například nedostatek financí, nemusejí hrát žádnou roli, s domácím násilím se setkáváme i u materiálně velmi dobře zajištěných rodin. Také provokace ze strany oběti nepřicházejí v úvahu, jsou dokonce vyloučeny z podstaty věci samé, neboť oběť domácího násilí se vyznačuje tzv. extrémní laskavostí, tj. z násilnického partnera má strach a dělá vše pro to, aby mu vyhověla a udržela co nejdéle klid.
Překonaná je i interakční koncepce, která nahlížela na domácí násilí jako na poruchu partnerské komunikace. Ještě v sedmdesátých letech se předpokládalo, že domácí násilí představuje krizi interpersonálních vztahů dané dvojice. V živých případech domácího násilí se v duchu této koncepce ordinovala podle okolností společná párová psychoterapie či mediování. Usuzovalo se, že domácí násilí lze odstranit psychologickým rozborem incidentů s oběma partnery a především odhalováním více či méně skrytých motivů chování u útočníka i u oběti. Výsledky byly žalostné. Ukázalo se, že mediování ani párová psychoterapie nevede k poklesu, natož pak k úplnému vymizení domácího násilí v daném vztahu.
Klíčová je osobnost pachatele
V současné době převládá názor, že nejpravděpodobnější příčinnou okolností domácího násilí je patřičné osobnostní založení. Tomu odpovídá i alternativní pojem zneužívání partnera, který naznačuje psychologickou podobnost domácího násilí s problematikou zneužívání dětí. V obou jevech hraje totiž osobnost pachatele klíčovou roli, chování zneužívané oběti je z hlediska iniciace násilí podružné, ovlivňuje pouze detaily ve způsobu provedení.
Zvláštní pozornost je věnována roli alkoholu v domácím násilím. V současných koncepcích je mu připisována role katalyzátoru, nikoli příčiny násilného dění. Podle některých autorů osoby, které potřebují a chtějí ventilovat své agresivní založení, se záměrně alkoholizují, neboť opilost může později posloužit ke změkčení jejich odpovědnosti za spáchané násilí. Alkoholické opojení funguje jako timing out, ve kterém mohou ventilovat své disociální sklony, neboť později budou omlouvány či vysvětlovány alkoholickým opojením.
Skutková podstata domácí násilí se nevztahuje na ojedinělé roztržky či půtky ani na argumentační konflikty mezi partnery, které sklouznou do násilné podoby. Domácím násilím se míní velmi tvrdá a nezdravá podoba partnerských vztahů označovaná jako zneužívání partnera. Z pohledu oběti jde nejdříve o lidskou důstojnost, pak o osobní bezpečí a nakonec o život.
Syndrom týrané ženy
Podle statistických údajů jsou v partnerských vztazích zneužívány v drtivé většině (kolem 95 %) ženy. Týrání mužů je vzácnějším jevem. Pouze nedávný výzkum domácího násilí v Holandsku překvapil vyšším počtem přiznávané viktimizace u mužů (self-reported victimization). V jiných šetřeních bylo týrání mužů zaregistrováno okrajově a spíše u dvojic, kdy partner je v seniorském věku a partnerka minimálně o 18 let mladší. Tím se vysvětluje, proč je v současné viktimologii zaveden syndrom týrané ženy (Battered Woman Syndrom), nikoli týraného muže.
Vyčlenění syndromu týrané ženy naznačuje, že důsledky domácího násilí na oběť jsou specifické. Viktimizace v podobě domácího násilí produkuje totiž příznačný soubor následných mentálních a behaviorálních reakcí na straně oběti. Platí, že u obětí domácího násilí se setkáváme s jevy, které u obětí jiných kriminálních činů nenalézáme. Markantní je například přetrvávající vazba k agresorovi, setrvávání ve vztahu s ním, zatajování závažnosti a příčin zranění, popírání viktimizace. Tyto typické důsledky domácího násilí jsou pro pozorovatele zvenčí málo srozumitelné. Vnější okolí nedovede pochopit, proč týraná osoba svého partnera neopustí. Neznalost problematiky pak vede k tomu, že chování oběti je vysvětlováno pomocí falešných mýtů, například tím, že ženě se násilí líbí, a proto nechce od partnera odejít.
Syndrom týrané ženy je definován jako soubor specifických charakteristik a důsledků zneužívání, které vedou ke snížené schopnosti ženy efektivně reagovat na prožívané násilí. Syndrom týrané ženy se skládá z poměrně bohaté mozaiky různých projevů, v konkrétním případě mohou být některé symptomy zvýrazněny, jiné naopak ustupují do pozadí. Podle M. A. Douglasové lze veškeré symptomy u týraných žen rozčlenit do tří kategorií. Jsou to (1) příznaky spadající pod posttraumatickou stresovou poruchu (PTSP); (2) naučená bezmocnost; (3) sebezničující reakce.
Příznaky spadající pod PTSP
U týraných žen je zvýrazněna ztráta životních perspektiv kombinovaná s celkovou netečností až otupělostí. Dlouhodobě týrané ženy není snadné oslovit, v kontaktu se jeví jako málo přístupné, vyznačují se sníženou dynamikou reakcí, projevují malou účast na vnějším dění.
Je pro ně typické zablokování exprese vzteku. Týrané ženy nejsou schopny se přirozeně chovat, jestliže vůči nim někdo prezentuje silné negativní emoce, jako např. vztek či zlost. Samy mají tendenci utíkat před konflikty, nejsou připravené ventilovat spontánně své emoce vzteku a zlosti. U týraných žen se často setkáváme s tzv. extrémní laskavostí. Zejména při kontaktu s autoritou projevují nápadnou vstřícnost, neprůbojnost, chtějí vyhovět. Toto chování lze registrovat i při prvních kontaktech s ošetřujícím lékařem či v poradnách.
Naučená bezmocnost
Naučená bezmocnost představuje specifický důsledek týrání blízkým člověkem. Mechanismus tohoto jevu byl experimentálně ověřován na modelových situacích se zvířaty. V pokusech L. Seligmana byli psi zavřeni do klece, ve které dostávali elektrické šoky. Jakmile se naučili, že žádná jejich reakce neovlivňuje výskyt šoků, přestali hledat únikovou cestu a stali se zcela pasivními a odevzdanými. Dokonce i když experimentátor otevřel dveře klece, zůstávali traumatizovaní psi uvnitř. Teprve když byli psi násilím opakovaně vytaženi z klece, aniž by dostali elektrický šok, zmizela jejich pasivita a v následujících pokusech spontánně volili únik. Podobný mechanismus předpokládá teorie naučené bezmocnosti i u lidí. Jejím jádrem je následující tvrzení: jestliže se jedinec naučí, že nemá žádnou kontrolu nad nepříjemnými událostmi a že každý jeho pokus změnit nepříjemnou událost končí prohrou, propadne letargii a pasivitě, která v extrémním případě může vést až k jeho smrti. Ukazuje se přitom, že spíše než skutečná schopnost kontroly rozhoduje víra ve vlastní možnosti neboli iluze kontroly.
Důležitý význam má dále reakce oběti na první incidenty násilí. Ženy, které aktivně zareagovaly v počáteční fázi zneužívání (kladly útočníkovi podmínky ohledně dalšího spolužití, hrozily sankcemi a zveřejněním incidentů), jsou i později schopné účinně zareagovat na pokračující násilí (vyhledají poradnu, odcházejí do azylového ubytování atd.).
Naopak u žen s pasivní reakcí na první incidenty se prudce zvyšuje pravděpodobnost dlouhotrvajícího zneužívání, ačkoliv objektivně vzato měly původně velmi dobré předpoklady pro kontrolu nepříjemných situací. Tyto oběti vyhledávají pomoc až v okamžiku, kdy jsou přesvědčeny, že jim jde o holý život. Existuje také riziko zoufalého, impulsivního útoku na trýznitele.
S naučenou bezmocností jde ruku v ruce drasticky snížené sebevědomí. Týraná žena ztrácí respekt ke své vlastní osobě. Ztráta pocitu vlastní hodnoty je doprovázena nejistotou, nerozhodností a někdy i pokřivením obvyklých měřítek. Týraná žena si například není jista ani hodnocením toho, co se kolem ní děje. Neví, zda je normální vše snášet, nebo naopak vyjít s problémem za hranice soukromí a hledat pomoc.
Komentáře
Přehled komentářů
LZE NĚJAK POMOCT TÝRANÉ OSOBĚ I KDYŽ ONA NEMÁ ZÁJEM O POMOC
Re: DCERA - TÝRANÁ
(Jiří Sedlák, 27. 6. 2010 19:42)Se stejným typem oběti domácího násilí jsem se setkal. Zkušenosti jsem zveřejnil na svých estrankach asi před měsícem. Moc se toho pro uvedenou osobu udělat nedá, pokud se sama nerozhodne. Je ovšem možno použít psychoterapii, ve které ji nepřesvědčujeme, aby se svými problémy něco udělala, ale uvádíme příklady ze své praxe. Použil jsem způsob, jaký popisuji ve svých estrankach i v časopise Universitas 40,2010, č. 2, s. 3-7. Najdete to na obou citovaných místech. Pokuid budete potřebovat podrobnosti, můžete volat 777 586 358 nebo psán na e-mail jirisedlakdrsc@seznam.cz nebo volat přes Skype: jiri.sedlak1
Re: DCERA - TÝRANÁ
(Jiří Sedlák, 24. 7. 2010 21:36)Syndrom týrané ženy není diagnostickou jednotkou. Mezinárodně není uznávaný. Když není přítomno pět a více příznaků, které jsou přítomny ve sledované kauze, nejde o syndrom, jak se v praxi často označuje nesprávně.
Typy obětí domácího násilí
(Jiří Sedlák, 27. 6. 2010 19:36)Při své poradenské činnosti jsem se setkal s pěti základními způsoby, jak oběti řeší nebo neřeší svoje problémy jako osoby ohrožené domácím násilím. Výsledky pozorování jsem přednesl na Psychologických dnech v Olomouci 4.-6.9.2008, Abstrakta s. 40. Redakce z neznámých důvodů příspěvek do sborníku z konference nezveřejnila. Proto jsem jej poslal do čtvrtletníku Masarykovy univerzity, Universitas, kde vyšel ve 40, 2010, č. 2, s. 3-7. Zároveň ještě dnes jej zařadím do svých estranek.
DCERA - TÝRANÁ
(IVETA, 21. 3. 2010 17:35)