Oběti domacího násilí 2.část
Oběti domacího násilí 2.část
Sebezničující reakce
Sebezničující reakce reprezentují paradoxní účinky viktimizace blízkým člověkem. Současně vyvolávají největší údiv laiků. Je třeba zdůraznit, že sebezničující reakce nelze u týraných osob vnímat jako psychopatologii či charakterovou slabost. Jde vlastně o typickou, přirozenou strategii vyrovnávání se s opakovaným a nevypočitatelným násilím, které na oběti páchají její blízcí. Sebezničující reakce se objevují především u dlouhotrvajícího týraní a zahrnují zejména následující jevy: (1) popírání viny útočníka (týraná žena vyviňuje partnera a připisuje zneužívání mimořádným vnějším okolnostem, jako je nezaměstnanost, nemoc, alkoholizace); (2) minimalizace následků (týraná žena minimalizuje skutečné následky, například bagatelizuje svá zranění, zlehčuje intenzitu i nebezpečnost útoků, nevnímá vážnost situace); (3) popírání viktimizace (týraná žena vehementně popírá své zneužívání, pro svá zranění udává nepravé důvody, mohou se objevit různé podoby disociace (necitlivosti na bolest, psychogenní amnézie, vzácně také mnohočetná osobnost); (4) odmítání možností záchrany (týraná žena popírá reálné možnosti pomoci, vnímá je jako pro ni nepoužitelné, patří sem také opakované návraty k týrajícímu partnerovi, vymizení úvah o rozvodu).
Pro vznik sebezničujících reakcí je podstatná osobní zkušenost s fenoménem "Jekyll a Hyde". Někteří autoři předpokládají, že rozhodující není ani tak periodický výskyt násilí, jako spíše nevypočitatelné střídání dvou modalit chování na straně pachatele. Oběť je decimována střídáním neutrálních či laskavějších podob vztahu s hrubou fyzickou agresí doprovázenou zjevným nepřátelstvím. Syndrom týrané ženy je vlastně odpovědí na periodický, ale nevypočitatelný výskyt zcela odlišných modalit chování u pachatele. Týrající partner střídá ve vztahu k ženě slušné zacházení s velmi špatným zacházením. Čím vyhrocenější a vyprofilovanější jsou obě tyto krajnosti, tím pravděpodobněji dochází ke vzniku tzv. paradoxní vazby týrané ženy na partnera. Jejím přirozeným důsledkem jsou sebezničující reakce.
Psychologickým základem sebezničujících reakcí je mentální odpověď na zneužívání, která je pracovně označována jako manipulace s realitou. Manipulace v tomto případě znamená, že týraná žena si vytváří svůj vlastní mentální skript zvláštního světa, ve kterém má i nevysvětlitelné násilí své zdánlivě logické, věcné důvody. Pomocí mentálních konstrukcí se mění nesnesitelná realita tak, aby byla pro oběť ještě přijatelnou. Manipulace dodává oběti i sílu pro fungování v nezbytných životních rolích (v zaměstnání, vůči dětem, atd.). V manipulaci je vždy přítomno sebeobviňování, nejčastěji připíše týraná osoba vinu za incidenty sama sobě. To je důležitý rozlišující znak mezi skutečnou a předstíranou viktimizací, neboť u zinscenovaných obvinění z domácího násilí se u údajné oběti se sebeobviňováním nesetkáváme. Tendence k sebeobviňování se objevuje i u obětí kriminálních činů, ale zatímco v tomto případě jde o pokus pochopit, proč viktimizace potkala právě je, jde u týrané ženy o reakci na soužití s osobností popisovanou obrazně jako Jekyll a Hyde.
Podrobné zkoumání problematiky domácího násilí směřuje k ryze praktickým cílům. Je motivováno především snahou o vyvinutí postupů včasné intervence a účinných programů pro oběti i pachatele domácího násilí. Procedury a postupy mířící k obětem jsou koncepčně i fakticky přísně odděleny od opatření a programů zaměřených na pachatele. Viktimologická péče o oběti zneužívané v soukromí vlastním partnerem je dnes poměrně dobře rozpracována. Základní informovanost o těchto postupech je potřebná téměř pro všechny pomáhající profese. pické znaky domácího násilí.
Domácí násilí se odehrává mezi partnery, kteří jsou anebo byli spojeni společným soukromím. Obvykle sdílejí řadu společných "položek", pojí je společné bydliště, finance, děti, okruh známých atd. K určujícím, typickým znakům domácího násilí patří především:
Soukromí jako místo činu Opakování a postupný nárůst intenzity násilných incidentů
K domácímu násilí dochází uvnitř reálného osobního vztahu mezi mužem a ženou, který může mít podobu manželství anebo podobné déletrvající relace (druh-družka). Agresor na svoji oběť útočí na soukromé půdě (nejčastějším místem činu je společný byt), případně jinde v ústraní, kam nedosahuje veřejná kontrola. Oběť je v průběhu napadání vždy izolována od možností jakékoli pomoci zvenčí.
Domácí násilí má svou příznačnou dynamiku. Předchází mu často snaha izolovat partnera od ostatního sociálního okolí a omezování či přímo zakazování běžných kontaktů s přáteli a známými. Vlastní domácí násilí začíná drobnějšími výpady a útoky na partnera. Zatímco zaražená a zasažená oběť je zaskočena a má tendenci je omlouvat jako ojedinělé excesy, agresor stupňuje intenzitu své ataky (z jednotlivé rány se stává bití, k úderům se přidávají kopy, pálení kůže apod.) a také zkracuje intervaly klidu (mizí fáze kání a slibů rodinné pohody). Platí empirický poznatek, který byl shrnut do následující lakonické charakteristiky: domácí násilí vždy eskaluje a nikdy neskončí samo od sebe.
Opakování a postupný nárůst intenzity domácího násilí představuje značné úskalí pro včasnou oficiální intervenci a eventuální sankcionování útočníka. Jednotlivé incidenty, jsou-li posuzovány izolovaně, nemusejí totiž dosahovat prahu trestné činnosti. V oficiální reakci je tudíž lze bagatelizovat či zcela přehlížet. V praxi to pak znamená, že oběť musí vyčkat, dokud u ní nenastanou takové následky, které překročí šedou zónu mezi morálkou a zákonem. Takový moment zlomu sice udává platný trestní zákon, ale ten řeší pouze eventuální postih pachatele, nikoli ochranu oběti před pokračujícím domácím násilím.
Okrajová role vnějších startérů násilí Pachatelé domácího a kriminálního násilí
Domácí násilí je unikátní i po stránce motivace. Vlastně není příliš zřejmé, z jakých pohnutek napadl útočník právě v daný okamžik a na daném místě svou partnerku a vytrhl jí chomáč vlasů, zlomil ruku či uvolnil oko z očního důlku. Ani motivy pro domácí násilí jako celek nemají jasné kontury. Při rozboru živých případů zjišťujeme, že domácí násilí se děje, aniž by bylo zřejmé proč anebo co tím trýznitel vlastně sleduje.
Mezinárodní tým britských a amerických badatelů zkoumal typické osobnostní charakteristiky u tří skupin: u pachatelů dopouštějících se pouze domácího násilí, u pachatelů násilné kriminality a u smíšené skupiny, ve které byli "generalisté" zneužívající partnera a dopouštějící se současně kriminálních skutků na cizích osobách.
Výzkumníci dospěli k závěru, že zneužívání partnera (partner abuse) a obecná kriminalita (general crime) jsou odlišné konstrukty. Podle nich jde o dva různé projevy, které nejsou syceny z jednoho společného osobnostního modelu. Z toho také plyne, že se liší i ve svých osobnostních predikátorech, některé predikátory jsou společné pro oba druhy násilí (například tzv. negativní emocionalita), jiné osobnostní faktory dobře predikují obecnou kriminální agresi, nikoli však intimní násilí (například nedostatek sebekontroly). Výzkum také potvrdil praktický postřeh, že osoby s kriminálním chováním mají k domácímu násilí výrazně blíže než "čistí" domácí násilníci k běžné kriminalitě. Lapidárně řečeno, domácí agresor může být jinak slušný člověk s neposkvrněnou pověstí. Tomu nasvědčují i domácí průzkumy realizované Bílým kruhem bezpečí, které upozornily na fenomén dvojí tváře pachatelů týrajících své blízké. Oficiální, kontrolované a neagresivní chování je prezentováno ve veřejných situacích, v privátu a pouze vůči partnerovi se objevuje různě zabarvené násilí.
Autor: Ludmila Čírtková