Jdi na obsah Jdi na menu
 


I stalo se, když Hospodin chtěl vzít Elijáše ve vichru do nebe, že Elijáš s Elíšou se právě ubírali z Gilgálu. Elijáš řekl Elíšovi: „Zůstaň zde, protože mě Hospodin posílá do Bét-elu.“ Elíša mu odvětil: „Jakože živ je Hospodin a jakože živ jsi ty, neopustím tě.“ I sestoupili do Bét-elu. Proročtí žáci, kteří byli v |Bét-elu, vyšli k Elíšovi a otázali se ho: „Víš, že Hospodin dnes vezme tvého pána od tebe vzhůru?“ Odvětil: „Vím to také. Mlčte!“ A Elijáš mu řekl: „Elíšo, zůstaň zde, protože Hospodin mě posílá do Jericha.“ Odvětil: „Jakože živ je Hospodin a jakože živ jsi ty, neopustím tě.“ I přišli do Jericha. Proročtí žáci, kteří byli v Jerichu, přistoupili k Elíšovi a řekli mu: „Víš, že Hospodin dnes vezme tvého pána od tebe vzhůru?“ Odvětil: „Vím to také. Mlčte!“ Tu mu řekl Elijáš: „Zůstaň zde, protože Hospodin mě posílá k Jordánu.“ Odvětil: „Jakože živ je Hospodin a jakože živ jsi ty, neopustím tě.“ I šli oba spolu. Padesát mužů z prorockých žáků šlo za nimi a postavilo se naproti nim vpovzdálí. A oni oba stáli u Jordánu. Eliáš vzal svůj plášť, svinul jej, udeřil do vody a ta se rozestoupila, takže oba přešli po suchu. A stalo se, jak přešli, že Elijáš řekl Elíšovi: „Požádej, co mám pro tebe udělat, dříve než budu od tebe vzat.“ Elíša řekl: „Ať je na mně dvojnásobný díl tvého ducha!“ Elijáš mu řekl: „Těžkou věc si žádáš. Jestliže mě uvidíš, až budu od tebe brán, stane se ti tak. Jestliže ne, nestane se.“ Pak šli dál a rozmlouvali. A hle, ohnivý vůz s ohnivými koni je od sebe odloučil a Eliáš vystupoval ve vichru do nebe. Elíša to viděl a vykřikl: „Můj otče! Můj otče! Vozataji Izraele! A pak už ho neviděl.

 

2. Královská 2, 1 – 12

 

 

Sestry a bratři,

 

ve Starém zákoně se hovoří o třech postavách, které odešly z tohoto světa jiným než běžným způsobem. Byl to Henoch, který chodil stále s Bohem a nebyl více viděn, neboť ho vzal Bůh (Gen. 5,24). Byl to Mojžíš, o jehož hrobu žádný nevěděl až do tohoto dne (Deut. 34,6). A byl to Elijáš, který vystupoval ve vichru do nebe.

 

V Adamovi všichni umírají (1.Kor. 15,22), vysvětluje apoštol Pavel. Z toho plyne, že umírají i Henoch, i Mojžíš, i Elijáš. Kristus byl vzkříšen jako prvý z těch, kdo zesnuli (1.Kor. 15,20), podle Pavla. Z toho plyne, že Henoch, Mojžíš, Elijáš nedosáhli nesmrtelnosti, ani nebyli vzkříšeni před Kristem. Zemřeli jako všichni smrtelníci na této zemi. Jediný a podstatný rozdíl mezi nimi a námi je v tom, že zemřeli jinak a zemřeli jinam. My umíráme do země – zem k zemi – říkáme při pohřbech. Oni však umírají pro nebe a do nebe. Boží stvoření má přece od počátku dvě odlišné roviny: rovinu země a rovinu nebe. Co je to země, to snad víme. Co je to nebe, to vůbec nevíme. A co to je umírat pro nebe nebo do nebe, to si nijak neumíme představit.

 

Elijáš zemře. Všichni to vědí a všichni na to čekají. Ví to i Elíša. Ale všichni vědí, že Elijáš nezemře jen tak, že zemře jinak, že si ho Hospodin vezme k sobě. Prý ho vytrhne ve vichru vzhůru do nebe. To bude podívaná! To bude senzace! Aby ti, Elíšo, něco neuniklo, upozorňují ho. „Mlčte“, okřikuje Elíša jejich neomalenost. O smrti se takto nemluví, o smrti se mlčí. O smrti není co povědět, ve smrti lze jen zmlknout. Mlčte, ztište se, uklidněte, máte-li být svědky umírání!

 

Elijáš umírá. Naposledy obchází nejdůležitější místa svého prorockého poslání, asi se loučí. Pro své poslední chvíle na této zemi má průvodce. Blízký a věrný Elíša doprovází Elijášovo umírání a bude ho provázet až po smrt. Elijáš si přeje zůstat sám, umírat sám a ještě za živa uvolnit dosavadní vztahy. Ale Elíša nechce opustit umírajícího Eliáše při jeho přechodu ze země do nebes. „Živ je Hospodin, živ je Elijáš“ – volá Elíša – protože stále trvá živý vztah lásky mezi oběma muži. Tak tomu bývá mezi všemi, kteří žijí a umírají v lásce.

 

Blízkost a důvěrnost mezi živým a umírajícím je zde zachycena jako společná cesta k Jordánu. Je to společné směřování z tohoto břehu na onen břeh. Půjdou spolu, co nejdále to půjde, až na místo, kde jednoho z nich čeká smrt. Dosud náležejí jeden druhému. Oba stále patří zemi. Budou spolu až do okamžiku, kdy jeden začne náležet jenom zemi a druhý začne patřit jenom nebi. Začne je rozdělovat okamžik, kdy Elíša bude žít pro zemi, zatímco Eliáš bude umírat pro nebe.

 

Žák a přítel doprovází učitele a přítele při jeho umírání v klidu a tichu. Elíša mlčí a přikazuje mlčet i dotěrným prorockým žákům. Elíša se podrobuje nevyhnutelnosti pozemského rozloučení s Elijášem. Neloučí se s ním jednorázově, nýbrž dlouhodobě. Proto ho odchod přítele nezaskočí. Oba se dlouho připravují na rozchod: Z Gilgálu do Bét-elu, z Bét-elu do Jericha, z Jericha k Jordánu. Mimochodem – obrazně viděno – je to i zeměpisně sestup shora dolů, z výšin hor do nížin řeky. Z lesku Božích hor do údolí stínu smrti. Být nablízku umírajícímu, to bývá putování, to bývá přečasto sestup z výšin života, zdraví, pohody, do nížin nemoci, bolesti, trápení. Pobývat s umírajícím, to znamená putovat s ním někdy i hodně daleko a po hodně dlouhou dobu. Ale Elíša se pouští s Elijášem ještě mnohem dále. Je s ním nejen při umírání, on je s ním i ve smrti. Neboť přechod z jednoho břehu Jordánu na druhý břeh, to se v danou chvíli stává symbolem smrti. A projít skrze smrt na onen břeh, to nebývá jen tak samo sebou. Elijáš musí udeřit do vody, aby se rozestoupila. Smrtící voda musí ustoupit. Společným cílem obou mužů je druhý břeh, protože každá „řeka života“ má dva břehy: pozemský tady a nebeský tam.

 

Jestliže smrt znamená průchod korytem Jordánu, pak tento průchod vůbec neznamená konec, nýbrž naopak je to počátek, očista, znovuzrození. Ve smrti se rodíme pro život, pro věčný život. Elíšovi je průchod smrtí v Jordánu znovuzrozením pro zemi. Elijášovi je průchod smrtí v Jordánu znovuzrozením pro nebe. Žijící a umírající nejsou smrtí od sebe oddělováni, nýbrž drží navzájem pospolu. Pro člověka, jehož milujeme, je důležité, abychom s ním podstupovali cestu umírání, ať je delší nebo kratší, abychom spolu s ním nakročili na pomezí onoho neznámého Tajemství, které přesahuje náš rozum a naše smysly. Abychom s ním vstoupili do smrtícího Jordánu, který od sebe odděluje oba břehy. Neboť jen díky pohledu z druhého břehu můžeme zahlédnout záblesk toho, co se děje ve smrti.

 

Ale co se děje ve smrti? Pozemská tíže se uvolňuje, smrtelník se oprošťuje od hranic prostoru a času, stíny země ustupují světlu věčnosti. Tohle zahlédl Elíša, který dospěl s Elijášem na onen břeh. Spatřil, že ve smrti Bůh posílá ohnivý vůz z nebe a obklopuje umírajícího svou božskou jasností.

 

Elíša žádá od Elijáše dar na rozloučenou. Ne Eliáš, pouze Bůh může být takovým dárcem. Uvidí-li Elíša v Elijášově smrti jen a jen konec, nic než definitivní konec, nepřipadne mu vůbec nic z Elijášova ducha. Bude to znamenat, že Elijáš je mrtev a s ním zůstane mrtvé i to, co má být živého v Elíšovi. Anebo Elíša spatří v Eliášově smrti nový počátek, odsunutí konce, vzestup vzhůru na nebe. To pak bude znamenat, že Eliáš žije s Bohem v nebi, a že tam s ním žije i to, co zde na zemi má žít v Elíšovi.

 

Elíša se stává synem a nástupcem Elijášovým. Rozpoznal jeho smrt jako vzestup do nebe. Vnitřním nahlédnutím do věčného života přijal Elíša ducha Elijášova. Stává se novým, dalším prorokem. Zahlédl, že jeho předchůdce se nachází ve věčnosti Boží, zahlédl to v momentu jeho smrti. Jen na okamžik. Pak už neviděl nic. Tím rozhodujícím ovšem bylo jeho nahlédnutí za smrt. Proto nelze a ani by nebylo možné najít někde tělo Eliášovo. My nevíme, co to znamená umřít pro nebe.

 

Nejen život, ale i umírání se jeví ve zcela jiném světle, a sice podle toho, zda pro nás existuje věčnost či nikoli. Víra ve věčný život nás podněcuje k tomu, abychom ze sebe strhávali pouta smrtelnosti. Jestliže jsme schopni nahlížet do otevřeného nebe věčnosti, tím naléhavěji se nám přehodnocuje ponětí o tom, co je země a co je smrt. Jestliže se nám otvírá pohled do věčnosti a jestliže onen svět vpadne jako blesk z nebe do našeho světa, pak žijeme v rovnováze mezi životem a smrtí. Máme vnímavý výhled k tomu, co přijde a co nás nemine, výhled plný smíření a pokoje.

 

Elijášův nástupce Elíša se vrací z onoho břehu Jordánu zpět na tento břeh našeho světa. Jeho přesahování za smrt a jeho setrvávání při životě patří nerozlučně k sobě. To nebyl návrat polomrtvého Elíši ze záhrobí zpět na tuto zem. To byl návrat toho, kdo se na malý okamžik dotkl věčnosti a kdo se nyní ujímá své práce v této časnosti. Elijáš a Elíša se už nikdy neuvidí na této zemi. Oba se spolu setkají v nebi. Elíša nahlédl za smrt a zahlédl nebe. Takové nahlížení za smrt může provázet i nás během našeho života. A to nemusíme být žádnými vizionáři jako byl prorok Elíša. Náš život pomine, jako že na konci pomine všecko. Nepominou a zůstávají jen trvalé vazby, nekonečné vztahy, nejpevnější pouta. Jinými slovy: zůstává láska. Znovu se jednou setkáme v nebi, protože zdejší láska je silnější než zdejší smrt.

 

Jestliže ti umřel někdo drahý a blízký, chovej se jako Elíša. Vrať se v pokoji a bez úzkosti zpět mezi živé. Buď tady vizionářem věčnosti. A až jednou sám budeš přecházet odtud na druhý břeh, budeš tam očekáván svými drahými a blízkými. Protože láska, která byla navázána zde na zemi a která zůstává i pro věčnost jako to „největší“, láska spojuje oba břehy – život i smrt.

 

Co viděl Elíša, to nikdo nevidí a asi nemůže vidět. Ale kdoví, co když odtud odcházíme na věčnost jako Elijášové? Co když každý z nás má připraven svůj vůz a své koně, aby nás odtáhli vzhůru? A proč si k tomu nezazpívat: „Vozíčku, ke mně leť, nyní vézti domů mě máš, vozíčku ke mně leť, nyní vézti domů mě máš.“

 

Amen

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA