CYRIL A METODĚJ
CYRIL A METODĚJ
První dva světci v našich národních dějinách — Cyril a Metoděj — nebyli domácího původu a s největší pravděpodobností snad ani ne rodem Slované. Byli to Byzantici a své poslání na Moravu uskutečnili z pověření byzantského císaře. Posuzováno z delší historické perspektivy byla jejich misie pouhou epizodou. Po smrti druhého z nich byli jejich žáci z Moravy vyhnáni, jimi vybudovaná církevní organizace zničena. Ani jejich ostatky se tu nezachovaly, takže nebyl položen základ k jejich místnímu kultu. Konstantin-Cyril zemřel v Římě, kde byl pohřben v chrámu sv. Klimenta, a hrob arcibiskupa Metoděje byl zřejmě už v době vyvrácení velkomoravské říše Maďary rozchvácen tak, že byl zcela zapomenut a dodnes se jej nepodařilo s jistotou lokalizovat. Dílo obou bratří, ačkoli vytvořeno původně pro Moravany, se ve skutečnosti stalo základem kulturního a duchovního vývoje jižních a východních Slovanů, nikoli však našich národů. A přesto právě tito dva mužové způsobili, že naše země se poprvé ocitly v průsečíku zájmů tehdejších evropských mocností, a jejich dílo se stalo prvním závažným přínosem našich zemí do společné kultumí pokladnice evropského lidstva.
Vyslání misionářů na Velkou Moravu nebylo z hlediska byzantské církve nijak mimořádnou událostí. Pro byzantskou říši byly církevní misie odedávna jedním z nejúčinnějších prostředků její diplomacie. Jakkoli tyto misie sledovaly nepochybně především náboženské cíle, přecejen přijetí „orthodoxie" (tj. pravé víry) z Byzance vtahovalo nově pokřtěné národy do sféry byzantského kultumího vlivu. A protože císař byl podle byzantské politické teorie náměstkem Krista na zemi, znamenalo přijetí křesťanství z Byzance i uznání jeho supremacie nad pokřtěnými národy.
V druhé polovině 9. století, za patriarchátu Konstantinova učitele a přítele Fótia, rozvinula byzantská církev opět intenzívní misijní činnost mezi sousedy říše. Tato aktivita směřovala však predevším k Bulharům, kteří už po dvě staletí představovali pro Byzanc velké nebezpečí; misie byla vyslána i k Rusům, kteří roku 860 napadli na svých lodicích z Čemého moře samo hlavní město říše
Konstantinopolí byly učiněny pokusy hlásat křesťanství i v chazarské říši, která pro své sousedství s Rusy představovala pro Byzanci cenného potenciálního spojence; byzantští misionáři působili i mezi kavkazskými národy, zvláště pak Alany.
Nicméně žádost moravského knížete Rastislava o vyslání misionářů, kterou jeho vyslanci koncem roku 862 nebo na jaře 863 přednesli císaři Michalu III., vyvolala zřejmě v Konstantinopoli překvapení. O této vzdálené zemi netoliko že v Byzanci věděli jen velice málo, ale především ležela zcela mimo sféru jejích mocenských zájmů. Přesto však příležitost, která se takto nabízela, nechtěli jen tak pominout. Morava byla severním sousedem Bulharska, jež se jakýmkoli snahám o proniknutí byzantského vlivu urputně bránilo, a nečekaná ochota Moravanů podřídit se byzantské církvi slibovala další možnosti, jak vyvinout na Bulharsko další tlak.
Ovšem i moravský vládce byl ke svému rozhodnutí obrátit se do Konstantinopole veden především politickými pohnutkami. Nešlo mu o obrácení dosud pohanského lidu na křesťanskou víru. Jak sám v dopisu Michalu III. uváděl, Moravané v té době už — aspoň z velké části — vyznávali křesťanství. V jejich zemi od počátku 9. století působili misionáři přicházející až ze sevemí Itálie a Dalmácie, ale především ze sousední východofranské říše a konkrétně z Bavorska. Pasovský biskup považoval Moravu za misijní oblast své diecéze a vysílal tam své „archipresbytery", aby z jeho pověření vedli církevní správu této země. Církevní podřízení bavorským biskupům však jenom utužovalo politickou závislost velkomoravského státu na východofranské říši, z níž se kníže Rastislav chtěl za každou cenu vymanit. Vlastním smyslem jeho poselstva k byzantskému císaři byla žádost o vyslání biskupa, který by v jeho zemi vybudoval samostatnou diecézi a učinil ji tak nezávislou na bavorském episkopátu.
Byl to požadavek, který v Byzanci nebyli ochotni okamžitě splnit. Ani jej však přímo nezamítli. Císař s patriarchou vybrali skupinu duchovních, kteří měli v neznámé zemi ověřit situaci a vytvořit podmínky pro
-6-
to, aby tam později mohla být zřízena řádná církevní organizace podle byzantského práva. Do jejich čela postavili dva bratry — Konstantina Filosofa a Metoděje, kteří se už dříve osvědčili v různých státních i církevních úřadech. Metoděj byl opatem významného kláštera; Konstantin, vynikající učeností a jeden z členů intelektuálního kruhu soustředěného kolem nejvzdělanějšího muže v Byzanci té doby patriarchy Fótia, byl profesorem filosofie v Konstantinopoli. K misii mezi moravskými Slovany byli nepochybně vybráni proto, že k tomu měli jeden důležitý předpoklad. Pocházeli ze Soluně, v jejímž okolí tehdy žilo převážně slovanské obyvatelstvo, a oba proto od dětství dobře ovládali slovanskou řeč; Metoděj dokonce před vstupem do kláštera byl po nějakou dobu správcem jedné slovanské provincie.
Právě důvěrná znalost slovanského prostředí z mládí přivedla asi oba bratry na myšlenku, aby vytvořili slovanský literární jazyk a přeložili do něj Písmo a náboženské texty, které by sloužily misijnímu působení mezi nimi. V tomto ohledu tu nešlo o uplatnění běžné byzantské praxe. Pro soudobé byzantské vzdělance byla řečtina jediným literárním jazykem, tím spíše pak jediným jazykem vhodným k hlásání slova božího. Konstantin a Metoděj se mnohem spíše inspirovali východními vzory raně křesťanské epochy, kdy četné východní národy užívaly v církevní praxi svou vlastní řeč a měli literaturu ve vlastním národním jazyku psanou svébytným písmem. Podobně i Konstantin — zcela ve východním duchu — vynalezl pro slovanský jazyk zvláštní abecedu, hlaholici, která výtečně vystihovala všechny fonetické zvláštnosti slovanské řeči.
Nebyly to ovšem jen tradice raně křesťanského Východu, jež určovaly utváření Konstantinových představ. Vliv na něj měly nepochybně i diskuse v intelektuálním kroužku jeho učitele Fótia, který se — v souvislosti s výkladem listů apoštola Pavla — hodně zabýval otázkou srozumitelnosti jazyka a účinností a využití moci slova. Zatímco však Fótios měl na mysli jediný jazyk, který pro byzantského vzdělance přicházel v úvahu — jazyk řecký, dospěl Konstantin ve svých úvahách podstatně dále: že víra má být každému národu hlásána řečí srozumitelnou jeho řečí vlastní. Z hlediska soudobého byzantského pojetí to byla myšlenka přímo revolučně převratná. Už od 7. století byla výlučným jazykem byzantské církve jen řečtina, ale i předtím byl vznik literatur a liturgií v národních jazycích v okrajových oblastech říše či za jejími hranicemi především záležitostí domácí iniciativy, nikoli však cílem oficiální císařské politiky.
Myšlenka přeložit Písmo svaté a případně i jiné texty do slovanského jazyka a vytvořit pro něj zvláštní abecedu nevznikla zřejmě naráz v důsledku Rastislavovy žádosti o vyslání misionářů, přestože to tak Konstantinův životopisec líčí. Oba bratři se tímto záměrem zabývali patrně už po nějaký čas, zejména v době svého společného pobytu v klášteře na pohoří Olymp v severozápadní Malé Asii, v jehož okolí žilo — podobně jako kolem jejich rodné Soluně — početné slovanské obyvatelstvo. Uplatnit však slovanskou řeč jako církevní jazyk nepřicházelo v tomto prostředí v úvahu. Byzantské úřady se sice usilovně snažily o pokřestění různých etnických celků a zejména Slovanů usazených na území říše, ovšem spojovaly je vždy s jejich helenizací. Christianizace byla jedním z prostředků, a to dokonce hlavním, k dosažení jejich kulturní asimilace.
Slovanského jazyka nebylo použito ani při christianizaci slovanského obyvatelstva ve vlastním Řecku, jež byla uskutečňována po celé deváté století, ani při žádné z misií, které patriarcha Fótios vysílal do sousedních nezávislých zemí, v nichž slovanské obyvatelstvo tvořilo většinu, ať už to bylo Bulharsko či Kyjevská Rus. Konstantinovy představy o literatuře v národním jazyku jako základu misie mezi Slovany se tedy výrazně lišily od soudobé byzantské praxe a příležitost tento záměr přece jen uskutečnit mu poskytlo až nečekané pozvání moravského vládce. Snad jenom proto, že šlo o zemi tak vzdálenou a ležící mimo sféru jejich vlastních mocenských zájmů, dali císař a patriarcha souhlas k uskutečnění plánu, který nebyli ochotni tolerovat na vlastním byzantském území.
-7-
Poměry, v nichž se Konstantin a Metoděj na Moravě ocitli, byly značně složité. Bavorští i italští kněží, kteří tam už po několik desetiletí působili, považovali tuto zemi za svou zákonnou doménu a na byzantské misionáře pohlíželi jako na vetřelce, kteří se tam usadili sice se souhlasem knížete, ale v rozporu s kanonickým právem. Jurisdikční rozpory byly navíc umocňovány hlubokými kulturními rozdíly mezi oběma skupinami duchovenstva. Latinští kněží sloužili bohoslužby přirozeně podle západního ritu a byli pobouřeni zvyklostmi, které nově příchozí zaváděli a které se značně lišily od jejich praxe: byzantskou liturgií, odlišným systémem pokání, držením postu v jiné dny, než bylo zvykem na Západě apod.
Především však jejich odpor budilo užívání slovanského jazyka. Západní misionáři sice také hlásali zásady křesťanské víry v jazyce domácího obyvatelstva — to by jim jinak ani nerozumělo — a dokonce už někdy začátkem 9. století v jejich prostředí vznikly překlady některých modliteb (Otče náš), Vyznání víry a některých formulí (zpovědní formule, křestní slib) do západoslovanského dialektu. Zůstalo však jen u těchto několika jednoduchých textů nezbytných pro základní náboženské úkony.
Naproti tomu Konstantin a Metoděj si vzali za cíl vytvořit skutečně slovanskou literaturu a svou práci zahájili překladem rozsáhlých částí z Nového i Starého zákona a posléze kompletního textu všech čtyř evangelií a příslušné pasáže z těchto překladů četli shromážděnému lidu při bohoslužbách, celebrovaných ovšem zprvu řecky. Makedonský dialekt, jímž byzantští misionáři mluvili, se sice od západoslovanského poněkud lišil, ale v té době ještě jen tak málo, že byl Moravanům dobře srozumitelný. Četba výňatků z Písma při bohoslužbách jim poskytla první příležitost setkat se s vysokou literaturou vůbec. Jistě nemohli ocenit vysokou jazykovou a stylistickou úroveň těchto překladů či jejich obsahovou přesnost, přesto však na ně očividně hluboce zapůsobily. I to snad vedlo k tomu, že se Konstantin a Metoděj posléze rozhodli přeložit do slovanského jazyka celý mešní řád a celebrovat v něm nejen mši, ale i další bohoslužby.
Byla to převratná novota, zejména na Západě, kde od raně křesťanských dob za jediný posvátný, liturgický jazyk uznávali pouze latinu a vedle ní připouštěli (i když v praxi neužívali) už jenom řečtinu. Zavedení domácího "barbarského" jazyka do liturgie, která vyjadřovala vrcholné mystérium víry, muselo proto latinským kněžím nezbytně připadat jako hereze a rouhačství. V masách místního obyvatelstva však získala byzantská misie
-8-
oblibu a jistě také to bylo jednou z příčin, že v poměrně krátké době dokázala vychovat v slovanském písemnictví značný počet místních žáků a některé z nich připravit ke kněžskému svěcení.
Kníže Rastislav tuto činnost byzantské misie uvítal a podporoval, ovšem jeho původního a hlavního cíle — zřízení samostatné moravské diecéze a církevní nezávislosti na východofranské říši — tím dosaženo nebylo. Konstantin a Metoděj však přijali požadavek moravského vládce za svůj a usilovali o jeho uskutečnění. Rozhodující moment v tomto vývoji nastal, když se pro tuto myšlenku podařilo získat panonského knížete Kocela, syna někdejšího Rastislavova protivníka Pribiny, který ovládal západní část dnešního Maďarska. Roku 867 strávili Konstantin a Metoděj několik měsíců na jeho hradišti poblíž Blatenského jezera, vzdělali v slovanském písmu i řadu mladých mužů z jeho družiny a koncem roku se pak v průvodu svých moravských a panonských žáků vydali na cestu, aby je dali vysvětit na kněze a některého z nich snad i na biskupa.
Okolnosti této cesty nám pro nedostatek a nejasnost pramenů zůstávají v mnoha ohledech nejasné. Oba bratři měli původně nepochybně v úmyslu vrátit se po splnění svého úkolu do Konstantinopole a tam dát vysvětit své slovanské žáky. Ovšem během pobytu na Moravě zřejmě pochopili, že tato země patří tradičně, a Panonie pak i podle kanonického práva, pod západní jurisdikci a že snahy podřídit je konstantinopolskému patriarchátu by byly nereálné. Navíc právě v této době došlo mezi Byzancí a římskou kurií k hluboké roztržce, v níž se projevily dlouho se už prohlubující rozdíly mezi latinskou a řeckou církví, otevřeně nyní vyhrocené sporem o to, zda má římský papež právo zasahovat do záležitostí jiných patriarchátů a zvláště pak konstantinopolského. K dovršení všeho došlo na podzim roku 867 v Byzanci ke státnímu převratu, při němž byl císař Michal III., který Konstantina a Metoděje na Moravu vyslal, zabit a jejich přítel patriarcha Fótios sesazen a poslán do vyhnanství. Za těchto okolností se oba bratři zřejmě rozhodli pokusit se, zda by jejich slovanské žáky nevysvětil některý ze dvou severoitalských patriarchů sídlících v Akvileji a v Gradu, protože misionáři z oblastí podléhajících jejich jurisdikci rovněž působili na Moravě. Tato snaha se však nesetkala se zdarem a naopak užívání slovanského jazyka v liturgii narazilo u italského kléru na silný odpor. Za této situace zastihla oba bratry na sklonku roku 867 výzva papeže Mikuláše I., aby se dostavili do Říma.
-9-
Bylo jedním z paradoxů, pro dějiny cyrilometodějské misie tak příznačných, že oba bratři dosáhli posléze uskutečnění svých cílů nikoli v Byzanci, kam se Rastislav se svou žádostí o zřízení moravské diecéze původně obrátil a kam oni sami přirozeně tíhli, ale naopak u římské kurie, která se dříve ostře postavila proti moravskému knížeti ve prospěch franských zájmů a jež až do té doby byla s konstantinopolským patriarchou ve sporu. Ostatně asi to byla právě obava, aby se Panonie a s ní i další slovanské oblasti na sever od Dunaje nedostaly pod pravomoc konstantinopolského patriarchátu, jež přiměla velkého Fótiova protivníka Mikuláše I., aby jeho misionáře povolal do Říma.
Ti tam ovšem po svém příchodu už naštěstí zastihli jeho nástupce Hadriána II., který byl osobně Řekům mnohem více nakloněn, a to tím spíše, že Fótiovým sesazením se roztržka s Byzancí zdála být zažehnána. Konstantin si zřejmě dokázal v Římě získat velké uznání a možná k jeho popularitě přispěla i okolnost, že oba bratři s sebou přinesli údajné ostatky čtvrtého římského biskupa sv. Klimenta, jež Konstantin objevil při své cestě k Chazarům. V každém případě papež učinil zcela ojedinělé a veškeré tehdejší praxi se vymykající rozhodnutí: schválil zavedení slovanského jazyka do církevní praxe a dokonce dal v několika předních římských kostelech celebrovat slovanskou liturgii. Pro Konstantina to znamenalo velký morální úspěch a uznání jeho kulturního díla. Ovšem realizace církevně politických požadavků obou bratří byla značně komplikovanější a trvala podstatně déle. Konstantin sám se toho nedožil. Začátkem roku 869 onemocněl a krátce na to zemřel, když předtím pod přijatým mnišským jménem Kyrillos (Cyril) vstoupil do jednoho z řeckých klášterů v Římě. Jeho pohřeb v kostele sv. Klimenta vykonaný z papežova příkazu za účasti všeho římského duchovenstva se v podstatě rovnal jeho svatořečení (ofíciální kanonizace nebyla v té době ještě zavedena).
Na jaře 869 však po několikerém jednání s knížetem Kocelem, který nyní vyvinul hlavní iniciativu, Hadrián II. jmenoval Metoděje arcibiskupem pro Panonii a Moravu a zvláštním apoštolským legátem pro všechny slovanské země. Papež chtěl tímto aktem obnovit někdejší sirmijskou arcidiecézi vyvrácenou v 6. stol. vpády barbarů, a dosáhnout tak znova přímou vlastní jurisdikci nad oblastí staré římské prefektury Illyricum. To se mu však nepodařilo pro odpor bavorského episkopátu i východofranského krále. Ti viděli — zcela oprávněně — ve vytvoření církevní samostatnosti těchto oblastí i základ jejich politické nezávislosti, což bylo v protikladu s jejich mocenskými zájmy. Kocel byl donucen znovu se podřídit franské svrchovaností, Morava byla vojensky okupována a kníže Rastislav zajat
-10-
a oslepen; Metoděj sám byl postaven před soud bavorských biskupů a uvězněn v jednom švábském klášteře. Teprve když Rastislavův nástupce Svatopluk franské okupační síly z Moravy vyhnal a obnovil její samostatnost, prosadil nový papež Jan VIII., že Metoděj byl z vězení propuštěn a mohl se skutečně ujmout církevní správy Velké Moravy.
Jednání o státoprávní uznání moravského vládce bylo však plně dovršeno až roku 880, kdy arcibiskup Metoděj při jednání v Římě docílil toho, že papež bulou "Industriae tuae" přijal Svatopluka do "rodiny křesťanských panovníků" a to na jednu z nejvyšších příček této hierarchie, mezi panovníky nezávislé na jiných světských vládcích a přímo podřízené jen duchovní autoritě papežského stolce. Týmž listem byl rovněž Metoděj potvrzen v úřadu moravského arcibiskupa a výslovně byl opakován souhlas s užíváním slovanského jazyka v liturgii v celé jeho arcidiecézi, samozřejmě při současném užívání liturgie latinské. Tímto listem, který lze právem označit za privilegium církve moravské, o němž se zmiňují pozdější prameny, bylo dosaženo všechno, co Rastislav původně žádal od byzantského císaře, a ve skutečnosti ještě mnohem více.
Přestože však Konstantin-Cyril a Metoděj vytvořili první samostatnou církevní organizaci na našem území, podstatně přispěli k prosazení nezávislosti velkomoravského státu a především prosadili státoprávní uznání jeho panovníka, v tom hlavní historický význam jejich působení nespočívá. Kdyby zůstalo jen u politické stránky jejich díla, byla by jejich misie skutečně zůstala jen efemérní epizodou. Jenom dvě desetiletí po Metodějově smrti byla Velkomoravská říše vyvrácena maďarskými nájezdy, s ní zanikla i organizace moravské církve a ohlasy moci velkomoravského vládce se dochovaly jen ve zmínkách pozdějších legend a kronik napsaných ve zcela jiném prostředí. Co však cyrilometodějskou misii přetrvalo a zajistilo jí trvalé místo v dějinách lidstva, bylo její dílo kulturní.
Konstantin a Metoděj se ujímali svého úkolu s vnitřním přesvědčením, že skutečné samostatnosti může dosáhnout jenom ten národ, který má a vědomě rozvíjí vlastní kulturu. Vedeni touto myšlenkou spojili své církevní poslání u moravských Slovanů s cílem vytvořit slovanskou literaturu. Vzhledem ke kulturnímu prostředí, z něhož vzešli, zvolili za její základ přirozeně literaturu řeckou. Nezamýšleli však tuto slovanskou literaturu jen jako pouhou adaptaci literatury řecké v jiným podmínkách. Ta se měla podle jejich představ stát základem samostatné kultury slovanské, jež by se, navazujíc na své vzory, dále tvořivě rozvíjela jako mladší sestra vedle kultury řecké a latinské. V uskutečňování tohoto záměru projevili Konstantin a Metoděj jedinečnou míru nestrannosti a tolerance. Přizpůsobili své dílo zcela místním podmínkám a snažili se do něj včlenit vše, co už bylo v moravském prostředí před jejich příchodem vytvořeno. Přitom se ve všech směrech snažili o tvorbu původní. Jejich cílem byl vznik slovanské kultury, která by přejímala podněty ze všech stran, ale samostatně je zpracovávala a přetvářela, usilujíc o svůj vlastní, původní výraz. Touto tolerancí a velkorysostí daleko přesáhli způsob myšlení svých současníků jak na Západě, tak v Byzanci, kde ani největší duchové té doby nebyli schopni vymanit se z předsudků a řecké nadřazenosti nad "barbarským" zbytkem světa.
Je snadno pochopitelné, že cyrilometodějskou koncepci podmiňující národní samostatnost s existencí vlastního původního kulturního projevu byl tím méně schopen pochopit moravský panovník, sám literárně nevzdělaný, který jen krátkozrace sledoval své bezprostřední politické zájmy. Po jejich dosažení mu slovanská liturgie, stálý předmět sporů mezi Metodějovou stranou a latinským duchovenstvem, byla stále více jen přítěží a překážkou v jeho snahách o sblížení s mocným franským sousedem, kterého se snažil napodobit. A proto neváhal po Metodějově smrti jeho slovanské žáky ze své země vyhnat.
Část jich našla útočiště v Čechách, ale přemyslovský stát se už — zejména po zániku Velké Moravy — vyvíjel na zcela jiných společenských i kulturních základech. Slovanská kultura v něm, kdysi přirovnána ke "skleníkové květině", sice vydala některé překrásné květy jako např. staroslověnský Život sv. Václava, zůstávala však už jen zcela ve stínu literatury latinské, která se stala základem našeho dalšího kulturního vývoje.
Kulturního odkazu cyrilometodějské misie se ujaly národy, k nimž za života obou bratří jejich dílo vůbec neproniklo — Bulhaři, další jižní Slované, Rusové. V tomto prostředí však cyrilometodějské dědictví doznalo podstatnou proměnu v důsledku jednostranného příklonu k byzantské ortodoxii. Slovanský literární jazyk, Konstantinem zamýšlený jako prostředek k tvůrčímu rozvíjení původní slovanské kultury, zde nakonec spíše vedl k izolaci od všech západních kulturních proudů a stal se prostředkem jednostranné recepce řecké kultury a zapojení jižních a východních Slovanů do sféry byzantské civilizace.
Duch křesťanského univerzalismu a kulturní nadstranické tolerance, pro myšlenkový svět Konstantina a Metoděje tak příznačný, se v pozdějším historickém vývoji z jejich dědictví téměř vytratil. Místo něho byla jednostranně zdůrazňována jeho kulturně-národnostní složka, jež byla často i různým zkresleným způsobem a velmi stranicky využívána v církevních, národnostních i politických zápasech jednotlivých období a prostředí. Teprve současná doba znovu objevuje hluboce humanistický a univerzalistický duch díla cyrilometodějské misie a nachází v něm předchůdce současných ekumenických snah. A jestliže dříve byli oba bratři ze Soluně uctíváni především jako "apoštolové Slovanů", protože svým dílem umožnili vstup početné skupiny slovanských národů do křesťanské pospolitosti, je v současné době poznáván a zdůrazňován duchovní význam jejich díla pro celé evropské lidstvo. A proto je také papež Jan Pavel II. encyklikou "Egregiae virtutis" roku 1980 prohlásil společně s Benediktem z Nursie za spolupatrony Evropy.