Jdi na obsah Jdi na menu
 


Žít z víry

9. 2. 2009

Žít z víry

Spravedlivý pak z víry živ bude. Pakli by se jinam obrátil, nezalibuje sobě duše má v něm. (Žid 10,38)

Rádi bychom pověděli něco o tom, jak nás Bůh vysvobozuje ze života závislého na pocitech a uvádí nás do stavu, kdy žijeme vírou, abychom si mohli ujasnit, jaká je pravá duchovní zkušenost.

Život ve vlnách nebo v stabilitě

Mnozí bratři a sestry často mluví o určitém duchovním problému: někdy se cítí vyprahlí a chybí jim nadšení; jindy se cítí šťastní a povznesení; někdy mají pocit, jako by byli v temné jeskyni a zoufají nad životem; při jiné příležitosti se jim pak zdá, že jsou na vrcholu vysoké hory a mají naprostou svobodu. Touží po tom, aby překonali suchý život a zachovali si šťastný a povznesený stav. Doufají, že budou moci žít v neustálém štěstí po celý život a setrvat vždy na vrcholu osvobozeného života. Kdyby toto bylo možné, představují si, že by mohli zpívat "Haleluja", dokud žijí. Ve skutečnosti však často vedou život ve vlnách, jednou nahoře, jednou dole. Podle jejich pocitů se zdá, že život je jednou na hřebenu, a pak v jiném období v údolí, někdy nahoře a někdy dole. Následkem toho mnozí křesťané cítí, že jejich život je kolísavý. Když se cítí velmi šťastní, čím víc se modlí, tím větší mají břímě k modlitbě; čím víc vydávají svědectví, tím víc mají co říci. Když poslouchají kázání, zdá se jim velice zajímavé, a číst Písmo je pro ně sladké jako med. Zanedlouho se takový stav změní a pak se cítí v pořádku, ať se modlí či nikoli; zdá, se, že není žádný rozdíl mezí tím, jestli se modlí nebo ne; připadá jim, jako by Bible byla jen natištěným slovem, a zdá se, že je úplně v pořádku, ať už ji čtou nebo nečtou. Nevydávat svědectví před nevěřícími jim způsobuje vnitřní neklid, a tak neochotně řeknou pár slov jako: „Když uvěříš v Ježíše, budeš mít věčný život", ale vnitřně cítí, že je to jen otřepaná pravda a že není nic, co by stálo za to říct. Cítí, že je špatné, když se nepřibližují k Bohu, ale když to udělají, necítí Boží přítomnost. Poněvadž mnozí často mají takovou zkušenost, vyznávají, že žít ve vlnách je pro křesťana nevyhnutelné, zatímco žít stabilním životem je často nedosažitelné. Na druhé staně mnozí křesťané tvrdí, že křesťan nemusí vést proměnlivý život a že je možné, aby křesťanský život zůstal pevný až do konce. Zvážíme-li skutečnosti, není zcela správné tvrdit, že by křesťan měl vést život ve vlnách, nahoře a dole, ale není také úplně správné tvrdit, že jeho život je pevný od počátku do konce. Proč je tomu tak? Bratři a sestry, chceme-li tomu porozumět, musíme zvážit inividuální stav mnohých křesťanů, abychom nalezli obecný princip. Například když několik lidí trpí stejnou chorobou a lékař najde společné příčiny, příznaky a následky, může pak dospět ke společné diagnóze. Proto je třeba nejprve zjistit, jak proměnlivý život prostého křesťana začíná a jak se vyvíjí, než dojdeme k závěru.

Pocit radosti je proměnlivý

Protože život křesťana začíná dne, kdy byl spasen, měli bychom také začít uvažovat od tohoto okamžiku. Je tento křesťan v okamžiku spasení smutný? Ne, je velmi radostný. Když někdo nalezne poklad, je toho dne určitě šťastný. Bratři a sestry, když přijmete Pána Ježíše za svého osobního Spasitele, víte, že máte věčný život a nepřijdete na soud, ale přešli jste ze smrti do života. To je ten nejšťastnější den vašeho života. Bude toto štěstí neměnné? Ne, tento pocit bude po určité době pryč. Jak brzy se tak stane? To je u každého různé. Pokud víme, tento pocit radosti trvá zřídka déle než několik měsíců po našem spasení, a všeobecně se ztrácí po jednom či dvou měsících. U některých je to otázka jednoho či dvou týdnů, ačkoli jiní křesťané setrvávají v takové radosti až několik měsíců. Ačkoli tento křesťan čte Písmo, modlí se a přibližuje se k Bohu obvyklým způsobem, začíná po určité době cítit, že jeho radost už není taková, jaká byla následně po jeho spasení. Na druhé straně může být někdo ihned po svém spasení postaven před pronásledování a zlé zacházení; jiný musí možná jednat s určitými hříchy či vyznat pády před ostatními a nahradit, co mu nepatřilo, ale přes tyto zkoušky zůstává radostný. Po určité době však už jeho radost není tak silná jako před tím, nebo už ani neexistuje. Po svém spasení považují mnozí lidé za největší potěšení četbu Bible. I když mnohým pasážím nerozumějí, stále jsou pro ně tak žádoucí, že číst deset kapitol denně nepovažují za přehnané. Nacházejí radost též v modlitbě; i když nevědí, kolikrát Bůh jejich modlitby vyslyšel, velmi rádi se modlí. Z nějakého neznámého důvodu se však zanedlouho už šťastní necítí, a naopak jsou poněkud smutní. V této krizi přichází ďábel a říká: „Upadl jsi; nejsi spasen." Následkem toho si představují, že určitě spáchali nějaký hřích a padli, ale zároveň žádný nenacházejí. Nyní cítí, že všechno je suché a nezajímavé a nejsou už tak živí a radostní, jako když byli spaseni. Tento stav vyprahlosti nicméně netrvá dlouho a někdy mizí po jednom, dvou týdnech nebo čtyřech či pěti dnech, a jakmile se ztrácí, vrací se štěstí. Zatímco před časem křesťan četl Písmo, modlil se či vydával svědectví neochotně, nyní zjišťuje, že činí tyto věci opět zcela přirozeně. Ale neumí říct, jak k tomuto probuzení přišel. Nyní vynakládá se zřetelem na minulé neúspěchy větší snahu, aby si zachoval oživené štěstí a nesmírně po tom touží. Je pečlivější při čtení, modlitbě a svědectví ostatním. Ale zanedlouho svou radost opět ztrácí. Myslí si: „Dnes čtu, modlím se a svědčím stejně, jako včera; proč je zde takový rozdíl mezi včerejškem a dneškem? Proč jsem měl včera radost a dnes ne? Za těchto okolností se zdá, jako by ani nevěděl, jaký je Bůh a jaký je Spasitel Pán Ježíš Kristus. Cítí, jako by vše bylo ztraceno a domnívá se, že padl. Po několika dnech či týdnech se však radost opět vrací. Následně cítí pro všechno opět nadšení. Zdá se mu, že i když jeho zkušenost není sice zkušeností „třetího nebe", dá se srovnat nejméně s proměněním na hoře. Je více než překvapen tím, že se brzy vrací k vyschlému a prázdnému životu. Cítí, že je podroben kolísavému životu. Kdyby se ho lidé ptali na jeho duchovní život, řekl by: „Můj život je kolísavý". Když nachází radost a zájem o čtení Písma, modlitbu a svědectví, považuje to za posun; za pád pak považuje, když se cítí prázdný a vyschlý, dělá-li tyto věci. Stav měřený svými pocity pokládá ve skutečnosti za kolísavý život.

Pocit není základem duchovnosti

Bratři a sestry, všimněte si, jaký je cyklus vašeho kolísání od počátku duchovního života. Pokud jste schopni odhalit příčinu nemoci, budete moci být uzdraveni. Ze zkušenosti mnohých nacházíme pravidlo: radost je vždy nejprve veliká a pak slábne, zatímco stupeň suchosti je nejdřív malý a pak roste; síla radosti slábne (ale prohlubuje se) a trvání se zkracuje; stupeň suchosti roste (ale je mělčí) a trvání se prodlužuje. První úsek suchosti je asi čtyři, pět dnů, další týden, třetí dva týdny a čtvrtý už může být celý měsíc. Jinými slovy, radost se zkracuje a slábne, zatímco suchost se prodlužuje a roste. Doba suchosti se prodlužuje a její stupeň se zvyšuje. Každý věřící má tuto zkušenost. Až do dnešního dne naše suchost převyšuje naši radost. Je zde nějaký bratr či sestra, která se odváží říct: „Dnes jsem štastnější než toho dne, kdy jsem byla spasena?" Protože dnes nejsme tak radostní jako tehdy, když jsme byli spaseni, těžce to neseme a domníváme se, že jsme zhřešili a upadli. Když jsme byli spaseni, bylo to jako bychom se dotýkali nebe a vznášeli se na oblacích a zdálo se nám, že jsme na vrcholu hory. Dnes ale nemáme takovou radost a tak se domníváme, že jsme upadli. Zde máme, bratři a sestry, základní chybu a vážné nedorozumění ohledně duchovní zkušenosti. Domníváme se, že pokud máme pocit štěstí, náš duchovní život dosahuje výšiny. Ve skutečnosti pocit suchosti není nutně znamení úpadku našeho duchovního života. Na příklad, ztratím hodinky. Až je najdu, jsem šťastný, ale po čtyřech či pěti dnech už nejsem tak šťastný jako tehdy. Po několika dnech může být toto štěstí úplně pryč. Ačkoli už nemám pocit štěstí, neznamená to, že jsem opět ztratil hodinky. Ztratil jsem pouze pocit štěstí, který jsem měl, když jsem je nalezl. Stejně tak je tomu s naším duchovním životem. Když najdeš Spasitele, jsi zachráněn a nemůžeš než být šťasten. Nejen, že ty jsi šťasten; i Bůh se z tebe raduje. Jestliže člověk nemá v okamžiku spasení žádnou radost, obávám se, že ještě nenalezl Spasitele. Měls opravdu radost, když jsi byl spasen, ale ten pocit byl brzy pryč a ty se možná domníváš, že jsi zároveň ztratil, cos skutečně získal. Ačkoli jsi ztratil pocit radosti, zůstává faktem, že to neznamená, že jsi ztratil, cos předtím získal. Položme si otázku: Změnil se Pán Ježíš? Ne! Změnil se Bůh? Ne! Odejmul Bůh věčný život, který ti daroval? Ne! Jsi na tom stejně, když se cítíš povznesen i když jsi neobvykle vyprahlý. Ať už jsi jakkoli povznesen nebo jakkoli vyprahlý, to, cos obdržel, zde stále je. Co křesťan považuje za nestálý život je pouze jeho citové rozpoložení, a to nemůže být bráno za míru posouzení skutečného stavu duchovního života. (To se netýká těch křesťanů, kteří upadají, protože hřeší. Zde mluvíme o normálních křesťanech.) Bůh se nikdy nemění, ani Pán Ježíš, ani Duch svatý. Věčný život, který jsi obdržel, je stále zde; ztratil jsi pouze pocit radosti, který jsi měl v okamžiku, kdys věčný život získal. Kdysi jedno dítě vidělo déšť a myslelo si, že se slunce ztratilo, a tak se ptalo otce: „Kam odešlo sluníčko?" Nemohlo ho najít, ani když se postavilo na židli, ani když je hledalo na horním podlaží. Slunce není? Nikoliv, stále je, ale je přechodně zastíněno tmavými mračny. Taková je i naše duchovní zkušenost. Bůh, v něhož věříme, se vůbec nezměnil, ale změnil se náš pocit. Slunce na obloze se nezměnilo, ale temný mrak tam zastřel sluneční svit. Jestliže křesťan žije v pocitech, bude na jeho obloze často proměnlivo a bude často zataženo pro mrak či opar. Na druhé straně, pokud nebude žít v pocitech, bude se zdát, že se jeho obloha vůbec nemění. Bratři a sestry, měli bychom žít nad mračny pocitů a ne v nich. Síla radosti slábne a trvání se zkracuje; stupeň vyprahlosti roste a doba trvání se prodlužuje. To je běžný fenomén zkušenosti křesťanů a není v žádném případě náhodný. Poněvadž není náhodný, musí zde být někdo, kdo věci takto vede. Kdo to je? Je to Bůh. Je to On, kdo způsobuje, že síla naší radosti slábne a její trvání se zkracuje; je to Bůh, který způsobuje, že stupeň naší vyprahlosti roste a její trvání se prodlužuje. Proč to Bůh činí?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA