Jdi na obsah Jdi na menu
 


Žít z víry II

9. 2. 2009

Žít z víry II

1) Abychom nežili sami sobě

Když jsi povznesený a radostný, shledáváš, že čtení Písma a modlitba je zajímavá. Čteš Bibli, protože tě to těší, nebo protože je to Boží slovo? Modlíš se kvůli Boží vůli nebo kvůli naplnění vlastních potřeb? Pokud čteš jen proto, že tě to těší, a modlíš se jen za své potřeby, pak tvým cílem není Boží sláva. Ačkoli tvůj pravý stav je takový, přesto se domníváš, že jsi dost duchovní. Protože máš radost, myslíš si, že co činíš, je kvůli Bohu, že jsi na vrcholu hory a že jsi docela duchovní. Bůh ti tedy tvou radost odejme a postaví tě do vyprahlosti. Jaký pak bude tvůj duchovní stav? Zjistíš, že jsi velmi neochotný modlit se, číst Písmo a vydávat svědectví, což je pro tebe velmi namáhavé. Zde tě Bůh učí této lekci: musíš si uvědomit, že to, co vnímáš jako svou nejduchovnější zkušenost, kdy jsi na vrcholu hory, ve skutečnosti není duchovní, nýbrž je to z těla. Dříve se projevovala špatná stránka tvé tělesnosti, nyní ukazuješ její dobrou stránku. Bůh nyní vezme pocity radosti a nechá tě žít v pocitu suchosti, aby viděl, zda pokračuješ ve čtení Písma, modlitbě a vydávání svědectví či nikoli. Abys nebyl díky dlouhému období sucha příliš utištěn, Bůh ti znova dá pocit štěstí. Když by ses opět domníval, že tvá duchovní zkušenost dosahuje nejvyšího stupně, Bůh ti znovu odejme pocit radosti. Abys kvůli této vyprahlosti nebyl zklamán nadmíru a nevzdával své křesťanství, Bůh ti opět dá trochu radosti, abys pocítil nebeské naplnění. Když přijde druhé období sucha, Bůh se tě zeptá, zda jsi nic neobjevil. Myslel by sis, že je s tebou zase něco v nepořádku, ale ve skutečnosti je Božím záměrem, abys uviděl, zda to, co děláš, je kvůli Bohu nebo kvůli radosti, kterou ti to dává. Někteří to mohou prožít pětkrát, šestkrát i sedmkrát či osmkrát po sobě; období suchosti prakticky vždy střídá období radosti, a tento cyklus se opakuje, dokud Bůh nedosáhne svého záměru, abys vše, co činíš, činil pro Něj a ne pro sebe. To je první důvod, proč nás Bůh vychovává prostřednictvím radosti a vyprahlosti.

2) Používat vůli

Když cítíš radost, jako bys byl na vrcholu hory, je pro tebe něco namáhavé? Vůbec ne. Ať už čteš Písmo, modlíš se, nebo vydáváš svědectví, je to pro tebe snadné a přirozené. Možná jsi od přírody mnohomluvný a rád se vystavuješ na odiv; ale když cítíš, že Bůh je ti tak blízko, že by ses ho mohl dotknout, domníváš se, že by ses měl raději zavřít na celý den do svého pokoje, daleko ode všech. V téže době se zdá, že jsi bez námahy schopen přemoci své přirozené sklony a jsi velmi radostný. Možná jsi od své přirozenosti náhlý a máš tendenci rozčilovat se, ale nyní se zdá, že jsi velmi trpělivý a snadno druhým odpouštíš. Zanedlouho to však vypadá, jako by se tvá radost rozplynula; jsi jako ježek, kterého se nikdo nemůže dotknout, jinak v hněvu vybuchne. Když se cítíš povzneseně, není pro tebe namáhavé vykonávat denní povinnosti, ale když se cítíš vyprahlý, stejnou práci vykonáváš s úsilím. V období vyprahlosti musíš použít svou vůli, když chceš číst Písmo, modlit se, nebo vydávat svědectví. K těmto věcem a k vykonání svých povinností bys měl vůli používat. Tato zkušenost se možná zdá dost nelehká, ale musíš vytrvat. Když se cítíš povzneseně, nemusíš vynakládat úsilí, abys tyto věci činil; když se však cítíš vyprahlý, shledáváš, že je to velmi namáhavé. Jestli nebudeš opravdu chtít, nevytrváš. Bratři a sestry, co považujete za pravou duchovní zkušenost? Měli byste vědět, že je to ta zkušenost, kterou jste získali, když jste prošli obdobím sucha. Váš stav v době, kdy jste byli povznesení, není pravou duchovní zkušeností, nýbrž jen projevem emocí. Když jsi vyprahlý, musíš používat vůli, která reprezentuje tvé "pravé já". Ve chvílích, kdy Bůh dovolí, abys byl vyprahlý, je Jeho záměrem cvičit tvou vůli. Představme si například, že bychom někam pluli v malém člunu a za určitou dobu chtěli dorazit do cíle. Vyrazili jsme radostně na cestu s napnutými plachtami, protože byl příznivý vítr. Avšak ten brzy utichl, a byli jsme postaveni před problém: máme pokračovat dál veslováním, nebo vyhodit kotvu a čekat na příznivý vítr? Zjevně musíme použít sílu k veslování a hledět rychle dosáhnout cíle. Nyní je čas, abychom použili svých sil. Je to pouze příměr. Když jsme emociálně povznesení, jsme jako člun nesený příznivým větrem bez jakékoli námahy z naší strany. Jsme nakloněni očekávat příznivý vítr po celý rok, a jsme proto schopni kormidlovat člun jen za příznivého větru. Jakmile se vítr nepříznivě stočí, zastavujeme a vrháme kotvu. Bratři a sestry, měli bychom vědět, že Bůh nám někdy dává příznivý vítr, abychom mohli bez námahy pokračovat, ale někdy nám musí dát naopak protivítr, protože chce, abychom použili moc vzkříšení, kterou nám již udělil. Bůh dopouští, abychom byli vyprahlí, neboť chce, abychom uměli použít moc, kterou jsme obdrželi ve chvíli znovuzrození, kdy jsme neměli radost ani povznesení. Následně můžeme tedy pokračovat, i když jsme postaveni před protivítr. Moc vzkříšení je manifestována tím víc, když je obklíčena smrtí. Bůh nám může pomoci v našich citech, to však není Boží cíl, ale prostředek v Jeho jednání s námi. Jeho cílem je cvičit naši vůli, abychom, i když se cítíme vyprahlí, byli stále schopni použít vůli ke čtení, modlitbě a vydávání svědectví. Tak bude víc a víc růst naše schopnost používat vůli. Pokud procházíš celým životem výlučně v síle citů, neuděláš žádný pokrok. Bůh proto způsobí, aby pocit radosti slábl a její trvání se zkracovalo, a pocit vyprahlosti rostl a jeho trvání se prodlužovalo, aby zesílil tvou schopnost používat vůli. Když se ohlédneme zpět na minulé zkušenosti, všimneme si, že stavy naší radosti a vyprahlosti jsou nestabilní. Když jsme se cítili radostní, neučinili jsme významnější pokrok; na druhé straně je náš pokrok v době sucha větší než když jsme se cítili radostně. Objevíme, že opravdový pokrok děláme během doby sucha. Jsme nakloněni domnívat se, že když jsme v těžkém presu a vyprahlosti, určitě jsme upadli. Když však srovnáš svou zkušenost se skutečným stavem, zjistíš, že když se cítíš slabý, tehdy děláš pokroky; když se cítíš radostný, postupuješ jen málo. Když je vítr celou cestu příznivý, pomůže ti to, abys procvičil sílu svých rukou? Nikoli, síla tvých rukou naopak roste, když čelíš protivětru. Náš pokrok vyžaduje úsilí vůle. Když se cítíš vyprahlý, použij svou vůli a řekni: "Chci pokrok", a budeš jej mít. Je škoda, že mnozí křesťané upínají svůj pohled výlučně na stav radosti a žijí v iluzi, že ta je výšinou duchovní zkušenosti. Ve skutečnosti pravý duchovní pokrok může přijít tehdy, když jdou dál za použití vůle.

3) Vítězit nad okolnostmi

Nejtěžší je překonat pocit sucha; jestli jsi schopen jej překonat, budeš moci vítězit nad okolnostmi. Tvé pocity jsou nejzranitelnější vůči vlivu okolí. Pokud jsi s to je přemoci, budeš moci vítězit nad okolnostmi. Pokud použiješ svou vůli a řekneš si: chci číst Písmo, chci se modlit a chci vydávat svědectví, budeš pak schopen přemoci pocity vyprahlosti. Bratři a sestry, mějte na mysli že ti, kdo nemohou přemoci okolnosti jsou právě ti, kdo nejsou s to zvítězit nad svými pocity, a ti, kteří nad okolnostmi vítězí, jsou určitě lidé, kteří nejprve zvítězili nad svými pocity.

4) Chodit vírou

Délka radosti se zkracuje a délka suchosti prodlužuje, síla radosti slábne a stupeň suchosti roste, dokud se jednoho dne nespojí jako říčky, kdy se zdá, že není rozdílu mezi tvou radostí a vyprahlostí. Jinými slovy, můžeš vést velice šťastný život uprostřed extrémní vyprahlosti a velmi suchý život uprostřed extrémního štěstí. Zdá se, že je to paradox, ale v duchovním životě je to skutečně tak. Bůh nás touží uvést do reality chození vírou. Mnozí lidé mají sklon žít z pocitů tak silně, že když se ztratí pocit radosti, zdá se, že jim nic nezbylo. Když tě Bůh z tvých pocitů vyvede, zjistíš pak, že pocit radosti tě nemůže ovlivnit, stejně jako pocit suchosti. Jestliže chodíme vírou, nebudeme ovlivňováni pocity. V žádném případě nebudeme necitelní, neboť máme pocity radosti stejně jako suchosti, ale tyto vnější pocity nás vnitřně neovlivňují. Když budeme schopni kontrolovat své vnější pocity, zakusíme vnitřně radost v Pánu. Tato radost je hluboká a nepohnutelná. Bratři a sestry, měli byste vědět, že žít z pocitů je nespolehlivé. Tvůj pocit se mění, ale ne tvůj cíl. Pak si tedy nemusíš svého pocitu všímat. Například můžeš vnímat, že čteš Písmo s nechutí, že se nemůžeš správně modlit a že jsi ve své práci nemohoucí, takže se necítíš v ničem tak nadšen jako dřív. Myslíš si pak, žes určitě padl. Ale zeptejme se: jaký je vlastně tvůj cíl? Jestliže se změnil, není už co dodat, protože jsi skutečně padl. Jestliže se tvůj cíl nezměnil, nepotopil ses. Jestliže je tvé srdce stále obráceno k Bohu, pak choď prostě vírou a ignoruj své pocity. Možná se necítíš nažhaven na čtení Písma, a děláš to bez nadšení. Na tom nezáleží. Záleží však na tom, zdali číst je tvým cílem nebo ne. Snad máš pocit, že když se pomodlíš čtyři či pět vět, ztrácíš zájem. To není důležité. Důležité je, zda se chceš modlit či nikoli. Jestli se nechceš modlit, proč poklekáš? Cítit, zdali se umíš nebo neumíš modlit, je jedna věc, a zda se chceš nebo nechceš modlit, věc druhá. Když před lidmi vydáváš svědectví, snad po několika větách cítíš, jakobys to nedělal dobře. Nemusíš si toho všímat, ale vnitřně se zeptej, zda máš cíl vydávat svědectví. Změnil jsi svůj postoj k vydávání svědectví nebo ne? Miluješ svět nebo ne? Změnila se nějak tvá láska vůči Bohu? Jestli v cíli, který máš, není žádná změna, pak nezáleží na tom, jak se cítíš. Měj na mysli, že tzv. kolísavý život reprezentuje pouze stav tvých citů. Tvůj skutečný vnitřní stav je buď vysoko nebo nízko, a ne jako dmoucí a opadající vlny. Opravdový pád přichází proto, že nastala změna tvého vnitřního stavu a cíle. Jestli se změnily tvé cíle, pak jsi skutečně upadl a degeneroval. Když jsi nahoře, jsi nahoře; jsi-li dole, jsi dole. Tvůj vnitřní stav se nemění s mnohými vrcholy a pády. Bůh chce, abychom chodili vírou. Spravedliví nechodí skrze pocity. Pocity ti nikdy nic nedají. Můžeme být v Boží škole desetkrát nebo dvacetkrát, abychom přestali užívat moc pocitů. Bůh způsobuje, že suchost roste a její trvání se prodlužuje, aby nás přivedl do tohoto stavu - chození vírou. Kdykoli je někdo spasen, má určitě tu zkušenost, že doba suchosti se prodlužuje a doba radosti zkracuje. Mnozí křesťané žijí zcela na suchu. Někteří mají za rok možná čtyři nebo pět dní radosti; u některých uplynulo už možná čtyři nebo pět let, aniž by měli vůbec jakou radost, nýbrž jenom vyprahlost. A to vše z žádného jiného důvodu, než aby prošli výchovou, aby otevřeli své oči a uviděli, že síla jejich emocí je nepoužitelná, a aby poznali skutečnost, že spravedliví chodí vírou.

5) Pravda proměněna do současné zkušenosti

Chodit vírou je základní princip křesťanského života. Bůh nás musí vyvést z pocitů do reality chození vírou. Bůh chce, abychom znali Jeho pravdu; nechce však, abychom jí nabyli pocity, nýbrž vírou. V duchovní zkušenosti mnohých křesťanů je velká obtíž: mnoho kolísání, což je těžké vyřešit. Například, když vyslechnou novou pravdu, jsou velmi rádi, ale k jejich údivu se zdá, že za několik dní či měsíců je ztracena. Vypadá to, jako by nic z této pravdy nezůstalo. To jim připadá jako velký problém. Proto se mnozí ptají: jaký je vůbec průběh duchovní zkušenosti? Jinými slovy, jaké jsou prostředky duchovního pokroku? Prakticky řečeno - dejme tomu, že jsi naslouchal nové pravdě, jak překonat svou povahu a prudkost. Když jsi slyšel pravdu z Ř 6,6, uvědomil sis, že tvůj starý člověk byl ukřižován s Pánem, aby tělo hříchu bylo zničeno a abys tak nesloužil hříchu. Poté, cos to slyšel, byl jsi povznesen a když ses vrátil domů, řekl jsi: "Od této chvíle už se nerozčílím, jelikož jsem obdržel pravdu o vítězství." Vypadalo to, jakobys vystoupil na vrchol hory. Bude to trvat dlouho? V žádném případě. Za několik dní přijde další výbuch tvé prudké povahy. Pokud jsi manželem, bude se ti třeba zdát, že žena nedělá něco správně. Při prvních dvou příležitostech jsi nervy neztratil, ale nakonec už to nemůžeš déle vydržet. Jsi na rozpacích z toho, co se stalo. Domníval ses, že když pravdě porozumíš, už se nikdy nerozčílíš. Ale teď je tu nový výbuch. Může snad být tato pravda nespolehlivá? V té chvíli jsi jako člun, do něhož okolnosti udělaly díru, a skrz ni tato pravda vytekla ven. Pak prosíš Boha, aby Jeho slovo bylo ve tvém životě opět realitou a aby tě učinil znova vítězem. Když jsi příště konfrontován s něčím, co pobuřuje tvou prudkou povahu, zpočátku se s tím vyrovnáváš. Nakonec však už nemůžeš dál, a tak znova upadáš. Jsi zmaten a nerozumíš tomu, proč se pravda, která ti umožnila cítit se tehdy tak radostně, nyní rozplynula. Takové zkoušky budou stále tvrdší a tvrdší, až dojdeš k tomu, že slovo z Ř 6,6 pro tebe nemá užitku, a budeš zklamán. V tom okamžiku zde není ani záblesk světla, nýbrž absolutní temnota. Když jsi onoho dne stál na vrcholu hory, zdálo se, že jsi schopen vyložit všechno, cos slyšel. Dnes se ti však zdá, že tyto pravdy jsou pouhou třtinou, a nedají žádnou sílu tomu, kdo se o ně opře. Proč vůbec přichází takový stav? Zdá se ti, jako bys sestupoval do temné jeskyně. Děje se toto: když se cítíš, jako bys byl na vrcholu, Bůh tě odtud povede dolů a postaví tě do určitého prostředí, kde je vše temné, takže se zdá, jako bys byl v jeskyni. Po chvíli tě Bůh odtud znova vyvede a zdá se ti, že jsi na vrcholu jiné hory. V duchovní zkušenosti je pravidlem každého kroku vpřed vždy sestup z hory do jeskyně, pak ven, a vzhůru na další horu. Čteš například Mt 5-7 o tom, jak by se měl chovat křesťan. Když to slyšíš a přijímáš, domníváš se, žes dosáhl vrcholu hory. Měj však prosím na mysli, že ta pravda ještě není tvá, že to tak jen cítíš. V Božích očích jsi jí ještě nenabyl. Co Bůh pak udělá? Má nejlepší způsoby: přivede tě z hory na rovinu a do jeskyně, a vnoří tě tak do velice obtížné situace, aby tě vyzkoušel a vyučil. Ze tvé zkušenosti vrcholu tě Bůh tě přivede dolů do temné jeskyně. V té chvíli se zdá, že všechna vyučování, pravdy a pocity, které jsi poznal, jsou zcela pryč. Vzdycháš k Bohu v modlitbě: „Ó Bože, nejsem schopen udržet tvé pravdy; uchop mě prosím svou pravdou." Když jsi slyšel částku pravdy, domníval ses, že je tvá a že jsi pochopil množství pravd. Následně tě Bůh postaví do situace, kdy tě tvá rodina zlobí, kolegové hubují a mnohé okolnosti svírají. Shledáváš nyní, že všechny pravdy, které jsi pochopil, jsou jako třtina, nebo že se rozplynuly a zanechaly tě zcela bezmocného, jako bys byl odzbrojen. Možná řekneš, že slovo v Ř 6,6 není k ničemu a že učení v Mt 5-7 je příliš idealistické. Postupně povoluješ uchopení pravd, dokud je nakonec nepustíš. Nepředstavuj si, že zkušenost pobytu v jeskyni bude za tebou po několika dnech, či čtyřech nebo pěti měsících. Někdy trvá jeden i dva roky, v některých případech dokonce čtyři nebo pět let. V takové zkoušce se snad domníváš, žes všechno ztratil. Za několik měsíců nebo let všechny tyto pravdy zapomeneš a ruce ti poklesnou. Tehdy ti Bůh opět připomene, cos kdysi slyšel a čím ses nadýmal, a tichý hlas zašeptá: „Neříká Ř 6,6, že náš starý člověk byl s Pánam ukřižován, aby bylo umrtveno tělo hřícha, abychom už nesloužili hříchu?" Tehdy tě Bůh přivede do situace, kde můžeš věřit. Zpočátku si možná říkáš, „Je to pravda? Obávám se, že jsem jí ještě nenabyl ani neporozuměl." Neodvažuješ se znova vystavovat na odiv, jak jsi to dělal předtím, a namísto toho žiješ klidně a tiše jako by se nic nestalo. Ale to slovo se ti opět připomíná a vrací se. Bůh tě nyní vede, aby sis uvědomil, že to je Boží slovo, které očerstvuje čas od času tvou paměť, až si jednoho dne řekneš: „I když asi znova upadnu, na Boží slovo se mohu spolehnout". Nyní jsi schopen věřit. Pak jsi venku z jeskyně na dalším vrcholu. Temnota mizí; ačkoli zkouška stále trvá a obtíž pokračuje, vyšel jsi vítězně. Pravda, kterou jsi nyní nabyl, se stala vpravdě tvou. Když jsi byl na prvním vrcholu, byla jen tím, za cos ji považoval podle svých pocitů. Bůh tě proto v jeskyni odzbrojí od spoléhání na sebe. Chce tě vysvobodit od života pocitů, a vést tě do říše chození vírou. Když nás Bůh chce obdařit novou pravdou, činí tak následovně: Nejprve ti tuto pravdu předá prostřednictvím svých služebníků, duchovní literatury nebo přímým osvícením při čtení Písma. Poté ti dá pocítit, že ji potřebuješ. To znamená, že bude hned jednat skrze okolnosti, abys vnitřně pocítil, že asi nebudeš moci jít dál, dokud touto pravdou neupevníš své spasení. Nejdříve sis myslel, že pravda, již jsi slyšel, je tvá, ale když jsi byl zkoušen, uvědomil sis, že ti ještě nepatří. Postupně jsi ji pak zapomněl. Během té doby Bůh začíná pracovat a zakládat ji v tvém životě, aniž by sis toho byl vědom. Když vyjdeš z jeskyně, všimneš si, že pravda, kterou jsi během období temnoty zapomněl, se teď stala vpravdě tvou. Někteří bratři a sestry žijí v iluzi, že velká radost a nadšení znamenají také moc. Neuvědomují si, že citové nadšení je naopak překážka životu víry. Proto, bratři a sestry, Bůh vás musí zbavit toho, co jste tenkrát skrze pocity obdrželi, aby nezůstalo nic než Bůh a jeho slovo. Bůh nyní způsobí, že věříte prostou, obyčejnou vírou bez jakéhokoli pocitu či povznesení - tak říkajíc s chladem. Když to činíš, jsi zase na hoře. Tentokrát máš opět radost, ale zcela odlišnou od té první. Na rozdíl od tehdejšího domnělého vítězství tě Bůh nyní činí skutečně vítězným - prošel jsi jeskyní a jsi teď na dalším vrcholku. Ať už jde o jakoukoli pravdu či jakéhokoli křesťana, duchovní zkušenost začíná tím, že něco poznáme skrze city. Ale teprve po zkoušce v jeskyni to skutečně získáváme. Když jsi potěšen nad tím, žes slyšel novou částku pravdy, měl bys být připraven na to, že bezprostředně za tím je pro tebe připravena jeskyně. Jestliže si při vstupu do jeskyně neuvědomuješ, že je to Boží vedení, ale naopak považuješ Boží slovo za nespolehlivé, jsi v nebezpečí. Obáváme se, že mnozí křesťané jsou v jeskyni přidušeni, aniž by se kdy vynořili, nevědomi si tohoto principu. Boží záměr je odejmout ti vnější pocity a tvé berličky a dovolit Svému slovu, aby tě uchopilo, abys tak získal sílu skrze víru. Každá jednotlivá duchovní pravda, kterou nabydeme, musí projít zkušeností jeskyně, než se nám stane spolehlivou. Nejprve přijmeš částku pravdy skrze slyšení. Zde je nám k užitku učitel. Ale nesmíme se domnívat, že tato pravda je naše, protože jsme ji slyšeli a pochopili. Bůh nás nezměnitelně vede dolů z vrcholu na pláň a do jeskyně. Jedině pak můžeš vystoupit na další vrcholek a tato pravda se stane skutečně tvou. To je nebezpečné zvlášť pro kazatele - jakmile jsou totiž na prvním vrcholu, myslí si, že něčeho nabyli a hned to vytrubují. Posluchači budou stejně tak v iluzi, že znají novou částku pravdy. Až je Bůh zavede na pláň a do jeskyně, uvědomí si, že pravda, již slyšeli a vyložili, je chybná. Proto nemusíš spěchat, abys ji pověděl ostatním, jsi-li na prvním vrcholu, neboť ještě na určitý čas sestoupíš do jeskyně, a teprve až jí projdeš, je tato částka pravdy skutečně tvá. Po zkušenosti v jeskyně si uvědomíš, jaká tato pravda vůbec je. Bůh tě tak vede, aby sis uvědomil, že spravedlivý chodí vírou a ne pocity. Až se z jeskyně vynoříš, uvědomíš si, že nebýt záchrany skrze Boží slovo, nikdy bys neprošel. Je to jedině Boží slovo, co se počítá, a ne pocity. Jsou-li někteří bratři a sestry v jeskyni, domnívají se, že veškeré pravdy, které nabyli, jsou zcela ztraceny. Bůh ve skutečnosti proměňuje pravdy, které jsme nabyli prostřednictvím pocitů, ve vlastní skutečnost skrze zkoušku v jeskyni. Jinými slovy, pravdy prakticky nabýváme v čase, který jsme strávili v jeskyni.

Pravda musí projít zkouškou

Jeden bratr byl velmi dobrým básníkem. Jednoho dne šel do hrnčířství, aby se podíval, jak se dělá porcelánové zboží. Viděl, jak zde vyrobili mnoho květinových váz, na které namalovali květiny, vyryli nápisy a pak je vložili do vypalovací pece. Myslel si, že procházet ohněm musí být pro květinovou vázu bolestné, a ptal se sám sebe, zda by nebylo možné prostě je nevypalovat. Ne. Jestliže by váza ohněm neprošla, barvy by nebyly stálé. Je třeba, aby byly vloženy do ohně a vyžíhány. Některé z váz byly pak vynikající, ale z některých zůstala hromádka střepů, protože nevydržely žár. Když se tento bratr vrátil domů, dotčen tím, co viděl, napsal báseň na téma zkoušky ohněm. Alegorie této básně ukazuje na tohoto bratra jako na květinovou vázu a hlavní myšlenkou je: „Pán na mém těle nakreslil květiny, napsal několik písmen, maloval barvami. Je to opravdu nádherné. Ale dosud to nevydrží dotek ruky či omytí vodou. Pokud neprojdu ohněm, toto vše nebude stálé. Ach, nemám jinou volbu než jít do pece, kde je též pláč a nářek, ale abych uchránil tu věčnou krásu, nemohu jinak než vytrvat. Až ten čas přeběhne, vyjdu. Vedle vnější krásy budu také vnitřně utvrzen. Každé písmeno i kresba se se mnou pevně spojily, staly se mnou samým, nesmazatelně a nesmytelně. Nyní už nezáleží na tom, zda budu postaven před krále a knížata, nebo kohokoli jiného." Naše zkušenost získávání pravdy je stejná jako u květinové vázy. Ta nemůže přestát doteky a umytí, dokud neprošla ohněm. Pravdy nejsou naše prostě proto, že jim jen intelektuálně rozumíme a jsme citově vzrušení. Měli bychom mít na mysli, že každá částka pravdy musí podstoupit zkoušku. Zkouška, kterou procházíš, je vždy uzpůsobena pravdě, kterou jsi získal skrze pocity. Bůh tě chce vložit do tvrdící pece. Někteří lidé z pece, do níž vešli, nikdy nevyjdou. Ti, kteří projdou ohněm a pak vyjdou, jsou pevní. Nyní jsi opět na vrcholu hory. Pravda, kterou jsi obdržel svými pocity, byla dříve nepoužitelná, ale nyní je užitečná; byla třtinou, ale nyní je ostrým mečem; dobře vypadala jen podle vnějšího zdání, ale nyní je pevná v tvém nitru; dříve jsi ji měl jen v mysli a citech, ale teď je skutečně tvá. Když jsi slyšel novou částku pravdy, jdeš domů s radostí, ale zkouška je na cestě. Musíš projít ohněm, čímž budou věrní odděleni od nevěrných. Nestačí, aby květinová váza byla pokreslena barvami a dobře zvnějšku vypadala; musí přežít v ohni, než bude užitečná. Co obdržíme prostřednictvím pocitů, to se nepočítá. Musí to projít ohněm, než to skutečně máme. Proto, když se cítíš velice povznesený, když jsi slyšel novou částku pravdy, buď opatrný, aby ses nedomníval, že už ji máš. A když jsi v jeskyni, kde je všechno temné bez paprsku světla, nedomnívej se, žes ztratil pravdu, kterou jsi kdysi získal. Buď si vědom, že právě v tomto čase to skutečně získáváš. Boží záměr je zbavit tě života z pocitů. On chce, abys žil z víry. Spravedlivý bude žít z víry a ne z citů. Toto je princip křesťanského života. Směr každé křesťanské zkušenosti je nezměnný: nejprve začíná pocitem radosti (první vrchol), následovaným zkušeností jeskyně, a pak přijde opravdová radost (druhý vrchol), kdy se skutečné nabýváš duchovní pravdy. Proč nám vždy Bůh nejprve dává pocit radosti na začátku naší duchovní zkušenosti? Je v tom Jeho záměr. Pokud nejprve neochutnáš onu pravdu, nepřijmeš ji. Na každou částku pravdy nám Bůh vždy dává ochutnat sousto radosti, která z ní plyne. Jakmile jsme ji ochutnali, přirozeně ji nenecháme odplynout. Dokonce i když jsme v jeskyni, stále bychom ji nenechali ztratit. Když jsme prošli zkouškou a vyjdeme z jeskyně, budeme moci plně užívat radosti z ní. Ta je nejprve jako pouhé sousto, ale po projití zkouškou je hojná k nevyčerpatelné radosti. Z předcházejícího je jasné, jak kráčet cestou křesťana. Dokud nejprve neprojdeš zkouškou v jeskyni, není jediná částečka pravdy, o které by ses mohl domnívat, že ji skutečně získáš. Víra je principem života, a pocit není spolehlivý. Bůh tě musí odzbrojit od tvých pocitů, abys měl příležitost věřit mu. Pokud nevyjdeš ze svých pocitů, bude stále nemožné, abys věřil Bohu. Někdo se možná zeptá: "Proč je tomu tak, že pravda získaná pocity, nemá váhu, ale musí být získána přes zkušenost jeskyně? Důvod je tento: jakmile máme pocit radosti z jisté částky pravdy, hned se domníváme, že jsme vše získali, že všechno je naše. Ale ve skutečnosti jsme ještě neobdrželi nic. Bůh nás táhne do jeskyně kvůli zřetelnému cíli, totiž aby se pravda stala vskutku naší. Když vstoupíme do jeskyně, je uvnitř úplná tma a není nač se spolehnout; zdá se, že Boží slovo je zbytečné, a nevíme, co se vlastně stalo. Boží slovo, zaslíbení a naše konání se zdá být bez jakéhokoli efektu. Podle našich pocitů se zdá, že to vše je ztraceno. Po určitém čase nám ale připadá, že nás ta pravda hledá. Soudě podle toho, jak se cítíme, zde sice není vůbec nic, ale vše se stalo realitou a my jsme schopni věřit. Je to Boží záměr, aby nás vysvobodil od toho, o čem se podle pocitů domníváme, že jsme získali, abychom tak mohli mít něco skutečného. Domníváme, že jsme porozuměli, ale je to jen v našich pocitech. Je nutné projít jeskyní; ta zkušenost, která je získána zde, je pravá.

Chodit pouze vírou a neodvracet se

Bratři a sestry, měli byste mít na mysli, že chodíme vírou a ne vnějšími pocity. Chodit vírou znamená, že jsme schopni vést velice radostný život uprostřed vyprahlosti, stejně tak jako velice suchý život uprostřed extrémní radosti. Dokonce i v údolí a v jeskyni můžeme stále vzhlížet k Bohu a očekávat na Něj, dokud nevyjdeme a nedosáhneme vrcholu. To je, co znamená chodit vírou. „Pakli by se jinam obrátil, nezalibuje sobě duše má v něm".

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA