Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pokora

4. 2. 2009

Pokora



Nejtěžší lekcí, se kterou se v životě setkáváme, je pokora. Nevyučuje se ve školách, jen ve škole Kristově. Je tím nejcennějším ze všech darů. Jen vzácně se setkáme s mužem či ženou, kteří věrně následují kroky svého Mistra v tichosti a pokoře. Myslím, že to byla nejtěžší lekce, kterou musel své učedníky Ježíš Kristus učit, když byl na této zemi. Skoro to vypadalo, že se mu ani nepodaří naučit ji ty, kteří s ním byli téměř nepřetržitě po dobu tří let.

Jsem si jist, že budeme-li dost pokorní, získáme velké požehnání. A mám ostatně za to, že záleží víc na nás než na Pánu, protože On je vždy připraven udělit požehnání, a dát ho zadarmo, ale my nejsme vždycky připraveni je přijmout. On žehná pokorným, a jestli se před ním skloníme do prachu, nikdo neodejde zklamán. Stejně jako Marie u jeho nohou, když zvolila ten "lepší díl".

Všimli jste si vlastně, jaký důvod Kristus uvádí, že se od něj máme učit? Mohl říci: "Učte se ode mě, protože jsem nejpokrokovější myslitel doby. Vykonal jsem zázraky, které nikdo jiný nevykonal. Prokázal jsem svou nadpřirozenou moc tisícerým způsobem." Ale nikoli: důvod, který uvedl, zní: "Jsem tichý a pokorný srdcem".

V Písmu čteme o třech mužích, jejichž tvář zářila, a všichni jsou známi pro svou tichost a pokoru. Je tu řeč o Kristu, jehož tvář zářila na Hoře proměnění; o Mojžíšovi, který poté, co byl na hoře 40 dní v obecenství s Bohem, sestoupil odtud se zářící tváří; a o Štěpánovi, který stál v den své smrti před Sanhedrinem s tváří ozářenou Boží slávou. Jestli má naše tvář zářit, musíme sejít do údolí pokory; musíme se sklonit do prachu před Bohem.

Bunyan říká, že je těžké dostat se do Údolí pokoření - sestup je příkrý a drsný, ale až se tam nakonec dostaneme, zjistíme, že je to místo hojnosti, plodné a krásné. Myslím, že s tím nikdo nebude polemizovat; téměř každý člověk, dokonce i bezbožný, obdivuje tichost.

Kdosi se zeptal Augustina, co je u člověka první milost, a on řekl: "Pokora". Zeptali se jej na druhou, a on odpověděl: "Pokora". Zeptali se na třetí, a on řekl: "Pokora". Mám za to, že když jsme pokorní, máme všechny milosti.

Před několika lety jsem viděl to, čemu říkáme citlivá rostlina. Náhodou jsem na ni dýchnul, a ona svěsila hlavu. Dotkl jsem se jí, a ona uvadla. Pokora je právě tak citlivá, nelze ji snadno vylákat k předvádění. Člověk, který si lichotí, že je pokorný a chodí blízko Pánu, klame sám sebe. Nejde o to, abychom o sobě smýšleli nízce, ale abychom o sobě nesmýšleli vůbec. Mojžíš nevěděl, že jeho tvář září. Pokora je pryč, jakmile mluví sama o sobě.

Kdosi řekl, že ilustrací této tiché milosti je tráva. Byla stvořena pro nejnižší službu. Usekněte ji, a ona vyroste znova. Pase se na ní dobytek, a přece je tak nádherná.

Déšť padá na vrcholky hor a často je zanechává holé, neboť spěchá na louky a zúrodňuje nízká místa v údolích. Když je někdo pyšný a povýšený, mohou ho zalévat proudy milosti, a přece ho zanechají prázdným a neplodným, zatímco přinesou požehnání člověku, který byl z milosti Boží ponížen.

Člověk dokáže předstírat lásku, víru, může předstírat naději a všechny ostatní milosti, ale je velmi těžké předstírat pokoru. Hranou pokoru poznáte snadno. Arabové na Dálném východě mají přísloví, že jak spolu vyrůstají koukol a pšenice, ukazují, komu Bůh požehnal. Požehnané klasy pšenice sklánějí své hlavy, cítí každé zrno, a čím jsou plodnější, tím jsou jejich hlavy sehnuty níž. Koukol, který Bůh seslal jako kletbu, zvedá svou hlavu vzhůru, vysoko nad klasy, ale je plodný jen ve zlém.

V zahradě mám hrušeň, která je velice krásná, dost možná nejkrásnější. Každá z jejích větví se pne do výše a stojí téměř jako svíčka, ale přitom z ní nesklidím žádné ovoce. Mám ale jiný strom, který byl loni tak plný ovoce, že se jeho větve téměř dotýkaly země. Jestli se dost ponížíme, přátelé, Bůh si každého z nás použije ke své slávě.

"Jako skřivan, jenž stoupá nejvýš, staví své hnízdo nejníže; jako slavík, který sladce pěje, zpívá ve stínu, když všecko odpočívá; jako větve, které jsou nejobtěžkanější ovocem, se ohýbají nejníže; jako loď, která má největší náklad, se noří nejhlouběji - tak i nejsvatější křesťané jsou ti nejpokornější".

Před několika lety přinesl London Times zprávu o petici ke králi, pod niž se sbíraly podpisy. Byl kolem ní nemalý rozruch, protože měla mít velký vliv na Sněmovnu lordů. Leč chybělo v ní jedno slovo. Namísto "pokorně tě žádáme" napsali jen "žádáme tě". A tak byla odmítnuta. Moji milí, jestliže máme vznést žádost k Bohu nebes, musíme se pokořit; ale pokud se před Pánem pokoříme, nebudeme zklamáni.

Když jsem začal studovat biblické postavy, které jsou příkladem pokory, musel jsem se sám před sebou stydět. Jestli vám na mě trochu záleží, proste za mě, ať mohu mít trochu pokory. Když položím svůj život vedle těchto postav, musím říci: buď hanba dnešnímu křesťanství. Pokud chcete získat o sobě správný obraz, podívejte se na některou z těchto biblických postav, oděných do tichosti a pokory, a považte ten rozdíl v postavení člověka před Bohem.

Jedna z nejtišších postav historie byl Jan Křtitel. Vzpomeňte si, jak k němu poslali deputaci, aby se ho zeptali, jestli je Eliáš nebo ten či onen prorok, a on řekl: "Ne". Mohl o sobě pronést lichotivá slova, třeba: "Jsem syn starého kněze Zachariáše. Slyšeli jste, jaká pověst mě provází jako kazatele? Pokřtil jsem pravděpodobně víc lidí, než kterýkoli člověk na téhle zemi. Svět ještě neviděl kazatele, jako jsem já".

Upřímně věřím, že dnes by to na jeho místě většina lidí udělala. Před nějakým časem jsem kohosi ve vlaku slyšel mluvit tak hlasitě, že tomu bylo rozumět v celém vagónu. Říkal, že pokřtil víc lidí než kdokoli v jeho denominaci. Vyprávěl, kolik mil procestoval, kolik pronesl kázání, kolik uspořádal evangelizací, a tohle a támhleto, až jsem se tak styděl, že jsem skryl obličej v dlaních. To je naše éra chlubilství, ten den velkého "Já".

Nedávno mě oslovilo, že v žádném Žalmu nenajdete místo, kde by se David odkazoval na své vítězství nad obrem Goliášem. Kdyby se to stalo dnes, okamžitě by o tom byly napsány svazky; nevím, kolik básní by opěvovalo veliké skutky, které tento člověk vykonal. Stal by se žádaným lektorem a před jméno by mu dali titul: V.Z.O. - "Velký zabiják obrů". Tak to dnes chodí: velký evangelista, velký kazatel, velký teolog, velký biskup.

"Jane," ptali se ho, "kdo jsi?"
"Nejsem nic. Mám být slyšen, ne viděn. Jsem jen hlas".

Neměl, co by o sobě řekl. Jednou jsem zaslechl tiše zpívat ptáčka blízko u mých uší; pak mi zmizel z dohledu, ale jeho zpěv byl ještě sladší. Čím výš vzlétl, tím byl jeho zpěv krásnější. Kéž jen odhlédneme od svého já a učíme se od Toho, který byl tichý a pokorný srdcem, budeme vyzdviženi do nebeských míst.

Marek nám v sedmém verši první kapitoly říká, že Jan přišel a kázal: "Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi." Přemýšlejte o tom; a mějte přitom na paměti, že na Krista pohlíželi jako na svůdce, vekovského truhláře, a zde máme Jana, syna starého kněze, který měl v očích okolí mnohem vyšší společenské postavení než Ježíš. Přicházely mu naslouchat davy lidí a sám Herodes navštěvoval jeho shromáždění.

Když za Janem přišli jeho učedníci a řekli mu, že Kristus začíná přitahovat zástupy, on šlechetně odpověděl: "Člověk si nic nemůže přisvojit, není-li mu to dáno z nebe. Vy sami jste svědkové, že jsem řekl: Já nejsem Mesiáš, ale jsem vyslán jako jeho předchůdce. Ženich je ten, kdo má nevěstu. Ženichův přítel, který u něho stojí a čeká na jeho rozkaz, upřímně se raduje, když uslyší ženichův hlas. A tak je má radost dovršena. On musí růst, já však se menšit."

Hezky se to čte, ale žít v této moci je pro nás těžké. Jen obtížně jsme připraveni se umenšovat, být menší a menší, aby mohl růst Kristus. Ale jitřenka se ztrácí, když vychází slunce.

"Kdož jest shůry přišel, nade všeckyť jest; kdožť jest z země, zemskýť jest, a zemské věci mluví. Ale ten, jenž s nebe přišel, nade všecky jest. a což viděl a slyšel, toť svědčí, ale svědectví jeho žádný nepřijímá. Kdož pak přijímá svědectví jeho, zpečetil jest to, že Bůh pravdomluvný jest. Nebo ten, kteréhož Bůh poslal, slovo Boží mluví; nebo jemu ne v míru dává Bůh ducha."

Pohleďme sami na sebe. Umenšovali jste se v poslední době? Smýšlíme o sobě a svém postavení méně než před rokem? Hledáme místo, kde nám prokazují úctu? Toužíme po nějakém titulu a jsme dotčeni, protože s námi nezacházejí s uctivostí, kterou si zasloužíme?

Nedávno jsem slyšel, jak jeden člověk za kazatelnou tvrdil, že by se urazil, kdyby ho neoslovovali jeho titulem. Drazí přátelé, máte taky ten postoj, že musíte mít titul, a že každý vám adresovaný dopis musí být tím titulem opatřen, jinak se urazíte? Jan nechtěl žádný titul, a máme-li to s Bohem v pořádku, nebudeme se starat o tituly. V jedné ze svých raných epištol se apoštol Pavel nazývá "nejmenším ze všech apoštolů". Později se označuje jako "poslední ze svatých", ale krátce před smrtí pokorně vyznává, že je "prvním z hříšníků". Všimněte si, jak klesá jeho sebehodnocení. Tak to bylo i u Jana. A já se modlím a mám naději, že jak čas poplyne, budeme i my stále více ztrácet ze zřetele sebe a nechávat Boha, aby měl všecku čest a slávu.

"Když se dívám zpátky na svou vlastní náboženskou zkušenost," říká Andrew Murray, "nebo na dnešní Kristovu církev ve světě, stojím v údivu nad tím, jak málo je vyhledávána pokora jako charakteristický rys Ježíšova učednictví. V kázání i v životě, v každodenních záležitostech domácího a společenského života, v křesťanském obecenství, v práci pro Krista je bohužel zjevné, že pokora není považována za kardinální ctnost, jediný kořen, z nějž mohou vyrůst všechny milosti, jediný rozlišovací znak pravého společenství s Ježíšem."

Pohleďte, co o Janovi říká Kristus. "Jan byl svíce hořící a zářící". Kristus mu vzdal čest, která mu náležela. Jestli zaujmeš pokorné postavení, Kristus si toho všimne. Pokud chceš, aby ti Bůh pomohl, zaujmi nízké postavení.

Obávám se, že kdybychom byli na Janově místě, mnozí z nás by řekli: "Cože to Kristus řekl? Že jsem hořící a zářící svíce?" Pak bychom toto doporučení nechali otisknout v novinách, svým přátelům poslali po výtisku a ten článek viditelně zaškrtli. Čas od času dostanu dopis plný novinových výstřižků, oznamujících, že ten či onen člověk je výřečnější než Gough atd. A ten člověk po mně chce, abych mu sehnal nějaký sbor. Myslíte, že člověk s takovou výřečností by hledal sbor? Ne, všichni by hledali ho.

Mí drazí přátelé, není to pokořující? Někdy si říkám, jaký zázrak, že se dnes vůbec někdo obrátí. Ať tě chválí druzí. Nesnaž se vyzdvihovat sám sebe. Jestli chceme, aby nás Bůh pozdvihl, ponižme se. Čím níž se skloníme, tím výš nás Bůh vyzdvihne. To je Kristova chvála Jana: "mezi těmi, kdo se narodili z ženy, není nikdo větší".

O misionáři Careyovi se vypráví, jak ho indický guvernér pozval na slavnostní večeři spolu s důstojníky, kteří náleželi k aristokracii a na misionáře pohlíželi s posměchem a pohrdáním. Jeden z nich u stolu poznamenal: "Jestli se nemýlím, Carey byl švec, než šel dělat misionáře?"

Carey odpověděl: "Ale ne, já jsem byl obyčejný opravář obuvi. Spravoval jsem boty, a nestyděl jsem se za to."

Nejvýznačnější Kristova ctnost byla vedle poslušnosti pokora, a dokonce i jeho poslušnost vyrůstala z jeho pokory. "Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži." Z jeho nízkého původu, poddání se pozemským rodičům, třicetiletém ústraní, obecenství s chudými a opovrženými, z jeho naprostého poddání se a závislosti na Otci vyzařuje tato ctnost, která byla dovršena na kříži.

Jednoho dne Ježíš na cestě do Kafarnaum hovořil o své nadcházející smrti, utrpení a vzkříšení, když zaslechl za zády vzrušenou debatu. Po příchodu do Kafarnaum se obrátil ke svým učedníkům a řekl: "O čem jste spolu hovořili?"

Jako bych to viděl před sebou - Jan se ohlíží na Jakuba, Petr na Ondřeje, a všichni jsou zaražení. "Kdo z nás je největší?" Tato diskuze rozvrací jeden vztah, jednu společnost za druhou. - "Kdo je největší?"

Kristus je učil pokoře pomocí dítěte, které postavil do středu a řekl: "Jestli chceš být velký, vezmi si za příklad toto dítě, a chceš-li být největší, buď služebníkem všech".

Za jednu z nejsmutnějších věcí v životě Ježíše Krista považuji skutečnost, že těsně před ukřižováním se učedníci přeli o to, kdo z nich je největší. A právě té noci ustanovil Večeři Páně a jedl s nimi velikonočního beránka. Byla to jeho poslední noc na této zemi, a nikdy předtím ho neviděli tak smutného. Věděl, že ho Jidáš prodá za třicet stříbrných. Věděl, že Petr ho zapře. Navíc, když se blížil stín kříže, vznikla tato hádka, kdo z nich je největší. Uchopil ručník, opásal se jako otrok, vzal umyvadlo s vodou, poklekl a umyl jim nohy. To byla další lekce pokory. Řekl: "Nazýváte mne Pánem, a dobře činíte. Chcete-li být velcí v mém království, buďte služebníky všech. Když sloužíte, tehdy jste velcí."

Když přišel Duch svatý a učedníci jím byli naplněni, všimněte si, jaký od toho okamžiku nastal rozdíl: Matouš uchopí pero a začne psát, ale nechává Matouše mimo scénu. Vypráví, co udělal Petr a Ondřej, ale sebe nazývá "publikán Matouš". Popisuje, jak ti dva všechno opustili v následování Krista, ale nezmiňuje se o hostině, kterou uspořádal on. Jerome říká, že Markovo evangelium bylo sepsáno ze záznamů Petrových rozprav a vydáno s jeho souhlasem. A přece zde stále narážíme na zprávy, které Petra poškozují, zatímco ty, které jsou mu ke cti, nejsou zmíněny. Markovo evangelium opomíjí vyzdvihnout Petrovu víru, s níž vykročil na moře, zato jde do detailů v příběhu jeho pádu a zapření Pána. Petr ponížil sebe a vyzdvihl druhé.

Kdyby bylo Lukášovo evangelium napsáno dnes, bylo by podepsáno slavným dr. Lukášem, a na titulní straně byste našli jeho fotografii. Ale ve skutečnosti tam jeho jméno vůbec nenajdete, zůstal mimo scénu. Napsal dvě knihy, ale jeho jméno nenajdete ani v jedné. Jan se vždycky skrývá za výrazem "učedník, kterého miloval Pán". Ani jeden ze čtyř mužů, jimž historie a tradice připisuje autorství evangelií, si ve svém spisu autorství nenárokuje. Milý muži Boží, rád bych měl tohoto ducha, abych mohl prostě zmizet ze scény - zůstat ve skrytu.

Drazí přátelé, věřím, že naše jediná naděje je být naplněn Duchem Kristovým. Kéž nás Bůh naplní, abychom byli plni tichosti a pokory. Uchopme poselství písně "Ó, být ničím, ničím" a učiňme ji vyznáním svého srdce. Je nesena duchem toho, jenž řekl: "Syn nemůže nic učinit sám ze sebe".

Ó být ničím, ničím,
jen Jemu u nohou spočívat.
Co prázdná nádoba srdce své ztiším
hotovo nechť je pro Krista.

Vyprázděn, aby mne použil
sloužit mu v ústrety vyjdu.
Chci zlomen být, aby Duch ve mne žil
a bez zábran skrze mne plynul.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA