Jdi na obsah Jdi na menu
 


O obnově myšlení

5. 2. 2009

 

O obnově myšlení

 David Wilkerson
23. května 2005
__________

Nechť je tedy ve vás totéž smýšlení, jaké bylo v Kristu Ježíši“ (Filipským 2:5).

„My pak mysl Kristovu máme“ (1. Korintským 2:16).

„Obnovujte se pak duchem své mysli“ (Efezským 4:23).

Tohle všechno jsou nabádání od apoštola Pavla. Říká Božím lidem: „Ať mysl, která je v Kristu – skutečné Ježíšovo myšlení – je také vaším myšlením. Jeho úmysly, postoje myšlení a rozhodování je tím, o co my všichni máme usilovat.“

Co to znamená mít mysl Kristovu? Jednoduše řečeno to znamená myslet a jednat tak, jak jednal Ježíš. Znamená to činit rozhodnutí, která určují, jak máme žít, podle Kristova příkladu. Znamená to používat veškerou schopnost naší mysli na to, abychom skutečně měli mysl Kristovu.

Pokaždé, když se podíváme do zrcadla Božího slova, máme se sami sebe ptát: „Jestlipak to, čím se zabývám, co o sobě poznávám, odráží povahu a myšlení Krista? Měním se od podoby k podobě, přizpůsobuji se Ježíšově obrazu každou zkušeností, kterou Bůh přináší do mého života?“

Podle Pavla je toto postoj Kristovy mysli: „(On) zmařil sám sebe, když přijal způsob služebníka a stal se podobným lidem“ (Filipským 2:7).

Ježíš učinil toto rozhodnutí, ještě když byl v nebi. Uzavřel s Otcem smlouvu, že se vzdá své nebeské slávy a přijde na zem jako člověk. Poníží se, sestoupí k světu jako pokorný služebník. A bude usilovat spíš o to, aby sloužil, než aby jemu bylo slouženo.

Pro Krista to znamenalo říci: „Jdu, abych činil tvoji vůli, Otče.“ Opravdu, Ježíš se už dopředu rozhodnul: „Vzdávám se své vůle, abych činil tvoji, Otče. Potlačím svou vůli, abych mohl přijmout tvou. Všechno, co řeknu a udělám, musí přijít od tebe. Vzdávám se všeho, abych byl úplně závislý na tobě.“

Na oplátku, podle smluvního ujednání Otce se Synem, mu Otec zjeví svou vůli. Bůh mu v podstatě řekl: „Moje vůle před tebou nikdy nebude skryta. Vždycky budeš vědět, co dělám a jak to dělám. Budeš mít moji mysl.“

A teď, mnoho lidí, kteří se dnes prohlašují za Ježíšovy následovníky, nikdy neučinilo rozhodnutí žít tak, jako žil Pán. Místo toho si žijí v pohodlí pro své tělo – se svými náladami, charakterovými vadami, oblíbenými hříchy. A nikdy se nechtěli změnit. Říkají: „To je prostě moje povaha. Takový (taková) jsem.“

Ale když Pavel směle prohlašuje: „Mám mysl Kristovu,“ tak říká: „Také jsem zmařil sám sebe. Jako Ježíš jsem na sebe vzal roli služebníka.“ A Pavel prohlašuje, že to samé zůstává pravdou pro každého věřícího: „A my [všichni] máme mysl Kristovu!“ (1. Korintským 2:16).


Kdy se Pavel vzdal své světské reputace?


Možná si říkáš: kdy a jak Pavel vlastně přijal život služebníka? Tento muž byl pronásledovatel věřících, ve svém srdci byl zabiják. Jak by mohl takový člověk mít někdy mysl Kristovu?

Pavel mohl vypíchnout okamžik, kdy přesně se to stalo. 9. kapitola Skutků popisuje, jak a kde došlo k jeho rozhodnutí – v Damašku, v ulici zvané Přímá, v domě muže jménem Juda.

Tehdy byl Pavel stále ještě známý jako Saul. Byl s malou armádou na cestě do Damašku, aby zajal křesťany, přivedl je zpátky do Jeruzaléma a tam je uvěznil a mučil. Ale na cestě do Damašku se Saulovi zjevil Ježíš, oslepil ho a nařídil mu, aby šel do Judova domu na Přímé ulici.„A (Saul) tam byl tři dny bez zraku a nejedl ani nepil“ (Skutky 9:9).

Během těchto tří dnů byla Saulova mysl obnovena. Celý čas strávil v intenzivní modlitbě, kdy „kalkuloval“ nebo zvažoval svůj minulý život. A tím, co viděl, teď začínal pohrdat, štítit se. Tehdy se Saul stal Pavlem.

Tento muž byl velice pyšný. Byl plný zavádějící horlivosti a usiloval o pochvalu a uznání ostatních nadutých náboženských lidí. Ale potom řekl: „Přišel Kristus a zjevil mi sám sebe ve mně, a já se zřekl svých starých zvyklostí. Již nikdy žádné zalíbení se lidem, již nikdy následování náboženských trendů. Teď jsem Kristův.“

„A vůbec všechno považuji za ztrátu vzhledem k nadřazenosti poznání Krista Ježíše, mého Pána. Pro něj jsem to všechno ztratil a pokládám to za hnůj, abych získal Krista“ (Filipským 3:8).

Pavel byl muž, který mohl říci: „Kdysi jsem byl někdo. Všichni moji vrstevníci, včetně mých bližních farizejů ke mně vzhlíželi. Byl jsem farizeus mezi farizeji, šplhal jsem po žebříčku a byl jsem považován za svatého muže, mocného učitele zákona. Měl jsem v zemi reputaci a v očích lidí jsem byl bezúhonný.“

„Ale když mě zajal Kristus, všechno se změnilo. Všechno to snažení, soupeření – všechno, o čem jsem si myslel, že dává mému životu smysl – všechno jsem to vzdal. Poznal jsem, že jsem úplně minul Pána.“

Pavel si kdysi myslel, že jeho náboženské ambice – jeho horlivost, jeho soutěživý, konkurenceschopný duch, jeho skutky, jeho přičinlivost – že to všechno je spravedlivé. Myslel si, že je to všechno pro Boží slávu. Teď mu Kristus zjevil, že to všechno bylo tělo, všechno jen pro něho samého.

Proto Pavel říká: „Odložil jsem všechny touhy po úspěchu a uznání. A rozhodl jsem se být služebníkem.“ „Ačkoli jsem totiž svobodný ode všech, vydal jsem se všem za otroka, abych jich co nejvíce získal“ (1. Korintským 9:19).

Pavel viděl, že sám Ježíš na sebe vzal život služebníka. Tady byl opravdový Syn Boží, přesto měl srdce služebníka. Podobně Pavel věděl, že Kristovou obětí na Kříži byl i on učiněn synem Božím. Ale také si, podobně jako Ježíš, přál být synem se srdcem služebníka. Proto se rozhodnul, že se stane služebníkem Krista a jeho církve.

Milovaní, já také vím, že jsem syn Boží. Nicméně, podobně jako Pavel, chci mít i já srdce služebníka Krista. „Nechť je tedy ve vás totéž smýšlení, jaké bylo v Kristu Ježíši“ (Filipským 2:5). Mít mysl Kristovu znamená jít mnohem dál, než je teologie. Znamená to podrobovat naši vlastní vůli, aby přijala za své Ježíšovy zájmy.


Nevím o jiném způsobu, jak se zbavit svého vlastního ega, ambic a reputace ve světě – žádném jiném způsobu, jak se stát služebníkem Krista a jeho církve – kromě modlitby


Duch svatý přišel ke zbožnému muži jménem Ananiáš, který žil v Damašku. Duch svatý tomuto muži nařídil, aby šel do Judova domu na Přímé ulici, vložil ruce na Pavla a obnovil jeho zrak.

Samozřejmě, že Ananiáš znal Saulovu pověst. A byl si vědom, že je velice nebezpečné tam jít. Ale Duch svatý se za Pavla takto přimluvil: „Neboť hle, modlí se“ (Skutky 9:11).

Pán tu vlastně říkal: „Ananiáši, najdeš tohoto muže na kolenou. On ví, že přijdeš. On zná i tvoje jméno a proč jsi k němu poslán. Touží po tom, aby se jeho oči otevřely.“

Kdy přijal Pavel toto vnitřní poznání? Jak mohl přijmout tuto vizi, toto ryzí slovo od Boha? Přišlo skrze horlivou modlitbu a pokornou prosbu. Vlastně věřím, že slova Ducha svatého k Ananiášovi zjevují, co pohnulo Božím srdcem ohledně Pavla: „Neboť hle, modlí se.“

Saul byl tři dny zavřen s Bohem, odmítal veškeré jídlo a vodu. Všechno, co chtěl, byl Pán. Tak zůstával po celou dobu na kolenou, modlil se a hledal Boha.

Když jsem vyrůstal, můj otec kazatel mě vyučoval: „Bůh vždy učiní cestu pro toho, kdo se modlí.“ Byla v mém životě období, kdy mi o tom Pán poskytoval nepopiratelné důkazy.

Byl jsem povolán kázat, když mi bylo osm let. Tehdy na mě přišel Duch svatý. Vzlykal jsem, byl jsem vysílený, modlil jsem se a volal: „Naplň mě, Pane Ježíši.“ Později, jako teenager, jsem se modlil, dokud na mě nepřišel Duch svatý v Boží síle.

Jako mladý pastor v Pensylvánii ve mně narůstal hluboký hlad, který byl příčinou, že jsem se pilně modlil. Něco v mém srdci mi řeklo: „Ve službě Ježíši existuje něco víc, než co dělám. Ach, Pane, nemohu žít tak hluboko pod tím, co čtu ve Tvém Slově. Raději zemřu, než bych žil tak sobecky jako dosud.“

Tak jsem strávil měsíce na kolenou – po celé hodiny jsem se modlil a vzlykal – až mě Pán nakonec povolal, abych šel do New Yorku sloužit gangům a drogově závislým. To bylo před více než čtyřiceti lety.

Před osmnácti lety jsem byl znovu na kolenou a v slzách jsem hledal Boha. Hlasitě jsem plakal, když mě povolal zpátky do New Yorku, abych zde založil Times Square Church. Opět mi Pán řekl: „Chci tvoji vůli, Davide. Chci, abys měl moji vůli, moje zájmy.“

Jestli jsem někdy slyšel od Boha – jestliže jsem někdy měl zjevení Krista, jakoukoliv míru Kristovy mysli – nepřišlo to pouhým studiem Bible. Přišlo to skrze modlitbu. Přišlo to z hledání Boha ve skryté modlitební komůrce. Pokud je ve mně nějaká viditelná míry Krista, je to proto, že s Ním trávím čas na skrytém místě.


Také vím, co se mi stane, když duchovně zlenivím a vyschnu, protože zanedbávám modlitbu.


Existují hrozné, strašné důsledky pro zanedbávání modlitby: „Jak potom unikneme my, zanedbáme-li takovéto spasení?“ (Židům 2:3). Jak může kdokoliv z nás, kdo jsme v Kristu, očekávat, že se vyhne následkům, když se nebude modlit?

Vím, co to je, když se dálnice požehnání v mém životě pomalu stává neupravenou, nezmapovanou. Vím, co to je, když se studna živé vody zanese u pramene a vysuší každé požehnání v mém životě. Přesně to se mi stalo během mých období, kdy jsem byl ohledně modlitby velice lehkovážný.

V těch dobách se můj modlitební život skládal jen z meditací a časů ztišení. Neměl jsem žádnou efektivní horlivost v modlitbě. Proč? Starosti života mě okradly o můj čas s Pánem.

Takže, co se mi v těchto časech přihodilo? Služebnost se změnila v sebelítost. Služba se zdála být břemenem, ne požehnáním. A moji duši zaplavovalo jedno trápení za druhým.

Bojoval jsem s osamělostí, slabostí, nevírou, znepokojujícím pocitem, že jsem v životě jen málo dosáhl, dokonce s myšlenkami na opuštění služby. A požehnání od Boha se zabrzdila, moje vztahy zahořkly, ztratil jsem rozpoznání, a čerstvá zjevení od Krista již nepřicházela.

Ale také znám slávu z návratu do modlitby s Pánem. Jakmile jsem se vrátil do své modlitební komůrky, začala opět proudit požehnání. Měl jsem radost a pokoj, vztahy byly uzdraveny a Boží slovo ožilo.

„A hledal (Uziáš) s pilností Boha ve dnech Zachariáše… a po ty dny, v nichž hledal Hospodina, šťastný prospěch dal jemu Bůh“ (2. Paralipomenon 26:5). „I řekl (král Aza):…Aj, že jsme hledali Hospodina Boha svého… dal nám odpočinutí odevšad“ (14:7). „Všecken zajisté lid Judský… se vší ochotností hledali ho, a nalezli jej. I dal jim odpočinutí Hospodin se všech stran“ (15:15).

Písmo to objasňuje: služebníci, kteří se modlí, nalézají požehnání a pokoj na všech stranách.


Když bude tvoje mysl zaměřena na potěšování Krista, nebudeš nikdy potřebovat potlesk a uznání lidí


Jestliže se budu snažit potěšit člověka, tak prostě nemohu být služebníkem Krista. Jestliže bude moje srdce motivováno uznáním druhých – jestliže tohle bude postojem mé mysli, který ovlivňuje způsob mého života – bude moje oddanost rozštěpena. Vždy se budu snažit potěšit někoho jiného než Ježíše.

Několik let poté, co se Pavel obrátil, přišel do církve v Jeruzalémě, aby se pokusil připojit k tamním učedníkům, „ale všichni se ho báli, protože nevěřili, že je učedník“ (Skutky 9:26).

Apoštolové znali Pavlovu pověst pronásledovatele: „V judských církvích, které jsou v Kristu, mě však osobně neznali. Slyšeli jen, že ten, který nás kdysi pronásledoval, teď káže víru, kterou se kdysi snažil vyhladit“ (Galatským 1:22–23).

Barnabáš pomohl apoštolům překonat jejich strach z Pavla a oni mu nabídli společenství. Ale Pavel se rozhodnul cestovat z místa na místo a kázat pohanům. Opravdu, Pavel si dává pozor, aby své povolání jasně popsal. Uvádí, že byl „poslaný ne od lidí, ani skrze člověka, ale skrze Ježíše Krista a Boha Otce, který ho vzkřísil z mrtvých“ (1:1).

Potom důrazně dodává: „Oznamuji vám, bratři, že evangelium, které jsem kázal, není podle člověka. Já jsem ho totiž nepřijal ani se ho nenaučil od člověka, ale zjevením Ježíše Krista… neporadil jsem se hned s tělem a krví“ (1:11–12,16).

To, co tu Pavel říká, platí pro všechny, kdo touží mít mysl Kristovu: „Nemusím číst knihy nebo si půjčovat lidské metody, abych získal, co mám. Přijal jsem své poselství, svou službu a své pomazání na svých kolenou.“

„Říkám vám, že všechny tyto věci přišly v době, kdy jsem byl zavřený s Pánem, přimlouval se a postil. Každé zjevení Krista, které mám, přišlo od Ducha svatého, který ve mně přebývá a vede můj život. Nemohu si dovolit následovat trendy a plány druhých.“

Pavel vlastně upozorňuje na to, že než vůbec uvažoval o návratu do Jeruzaléma, „odešel jsem do Arábie“ (1:17). Jinými slovy říká: „Nedostal jsem svá zjevení Krista od svatých v Jeruzalémě. Raději jsem šel do Arábie, na poušť, aby se mi zjevil Kristus. Strávil jsem tam vzácný čas, byl jsem zbavován svého ega a vyučován Duchem svatým.“

Prosím rozumějte: Pavel nebyl nějaký pyšný, arogantní, osamělý tulák kazatel. Již víme, že měl srdce služebníka. Zbavil se vší ctižádosti a našel plné uspokojení v Kristu.

Pavel nepotřeboval žádného člověka, aby mu ukázal, jak kázat Krista nebo jak získat hříšníky pro evangelium. Duch svatý byl teď jeho učitelem.


Pavel věřil, že mysl Kristova změní lidské city a náklonnost navždy


Když se stal Kristus jeho úplným uspokojením, Pavel upnul své city k nebeským věcem:

„Když jste tedy byli vzkříšeni s Kristem, hledejte to, co je nahoře, kde po Boží pravici sedí Kristus. Myslete na to, co je nahoře, ne na to, co je na zemi; neboť jste zemřeli a váš život je s Kristem ukryt v Bohu“ (Koloským 3:1–3).

Je smutné, že to mnoho křesťanů dnes neuplatňuje. Jeden křesťanský vedoucí mi jednou přiznal: „Můj otec byl po celý svůj život misionář a byl chudý jako myš. Když odcházel do důchodu, byl pořád chudý. Měl stěží na přežití.“

„Já jsem byl také povolán do služby, ale rozhodnul jsem se, že nebudu jako můj otec. Já budu služebník, který si dobře žije. Slavnostně jsem slíbil, že vydělám peníze a investuji je, abych stále zvyšoval, co mám.“

Tento muž vydělal peníze. Ale jeho motivy byly špatné. Důvěřoval ve své schopnosti, že vybuduje budoucnost a postará se o svou rodinu. Nakonec se všechny jeho investice znehodnotily a zapletl se kvůli svým financím do sporu.

Díky Bohu, časem se navrátil zpátky ke Kristu. A činil pokání, že upnul svou mysl na věci tohoto světa. Teď se upnul k tomu, aby měl mysl Kristovu, a věci se pro něj mění.


Když Pavel napsal své poselství o mysli Kristově, předložil je nejprve církvi ve Filippis.


Byli to filipenští křesťané, kterým Pavel tuto pravdu nejdřív předložil: „Nechť je tedy ve vás totéž smýšlení, jaké bylo v Kristu Ježíši.“ Pavel jim psal toto poselství během svého uvěznění v Římě.

Bylo to z cely žaláře, odkud Pavel prohlásil, že má mysl Kristovu, že dal svou pověst stranou, aby se stal služebníkem Krista a jeho církve. Teď píše: „Mámť pak naději v Kristu Ježíši, že Timotea brzy pošli vám, abych i já pokojné mysli byl, zvěda, kterak vy se máte“ (Filipským 2:19).

Tohle je myšlení Kristovy mysli. Přemýšlej o tom: tady byl pastor, který seděl ve vězení. Přesto nemyslí na své pohodlí, na svou těžkou situaci. Má starost jen o duchovní a fyzický stav svých lidí. A řekl svým ovcím: „Bude mi útěchou pouze to, až se dozvím, zda se vám vede dobře, zda prospíváte v duchu i v těle. Proto vám posílám Timotea, aby na vás kvůli mně dohlédnul.“

Potom Pavel činí toto alarmující prohlášení: „Nebo žádného tak jednomyslného nemám, kterýž by tak vlastně o vaše věci pečoval“ (2:20). Jak smutné prohlášení! Když to Pavel psal, církev kolem něj v Římě rostla a byla požehnaná. Nepochybně byli v římské církvi zbožní vedoucí. Ale Pavel říká: „Nemám nikoho, kdo by se mnou sdílel mysl Kristovu.“ Proč tomu tak bylo?

„Všickni zajisté svých věcí hledají, a ne těch, kteréž jsou Krista Ježíše“ (2:21). Zjevně nebyl v Římě žádný vedoucí se srdcem služebníka. Místo toho se každý věnoval svým vlastním zájmům. Nikdo neměl mysl Kristovu. Pavel nemohl spoléhat na nikoho, že půjde do Filippis a bude pro toto tělo věřících opravdovým služebníkem.

Slova, která tu Pavel říká, nelze zmírnit: „Všichni sešli z cesty, dychtí pro sebe. Tito služebníci usilují jen o to, co je pro ně prospěšné. Proto tu není nikdo, komu bych mohl důvěřovat, že se bude úplně samozřejmě starat o vaše potřeby a zranění, kromě Timotea.“

Když se rozhlédneme kolem po dnešní církvi, vidíme, že totéž se děje v mnoha sborech. Pastoři, a stejnou měrou i farníci, usilují o věci tohoto světa: peníze, reputaci, materializmus, úspěch. Jsou povoláni sloužit církvi Ježíše Krista, ale neznají Kristovu mysl. A Kristovo smýšlení je smýšlení o oběti, lásce a starosti o druhé. Pavlovými slovy: „Každý usiluje o svůj vlastní program.“


Dívám se na svět, že se již roztáčí v chaosu


Žijeme v době, kdy existuje celosvětová hrozba nukleárních nebo chemických výbuchů. Miliony lidských srdcí selhávají strachem. A církev Ježíše Krista je napadána víc než kdy dřív v historii.

Jak to tak všechno pozoruji, ptám se: „Kde je hlas autority v Kristu? Kde jsou pastýři, kongregace, laičtí křesťané, kteří myslí jako Kristus? Kde jsou ti, kdo se nestarají o své věci, ale usilují v těchto časech o mysl Kristovu?“

Ti, kdo jsou zaměřeni jen na své vlastní zdokonalení a vylepšení, utíkají od intimity s Kristem. Oni možná kážou Krista, ale znají Ho méně a méně. A otevírají se velikému pokušení.

Ptám se tě: Daří se tvé církvi, prospívá, přestože to vypadá, že nikdo není stejného smýšlení jako Pavel, aby svou mysl zaměřil na Kristovy zájmy? A co ty? Když vidíš někoho, kdo je nezaměstnaný, modlíš se za něj? Hledáš způsoby, jak být nápomocný, jak sloužit?

Kde jsou mladí Timoteové dneška? Kde jsou mladí muži a ženy Boží, kteří odmítnou volání svůdných sirén k úspěchu a uznání – a místo toho upnou své srdce k vroucí modlitbě, aby všechno ve svých životech uváděli do podřízenosti, aby se stali pravými služebníky Krista a jeho církve?

Naší modlitbou by mělo být: „Pane, nechci být zaměřený jen na sebe samého ve světě, který se vymyká kontrole. Nechci se znepokojovat ohledně své vlastní budoucnosti. Vím, že je má cesta bezpečně ukrytá ve Tvých rukách. Prosím, Pane, dej mi Tvou mysl, Tvé myšlení, Tvé zájmy. Chci mít Tvé srdce služebníka.“ Amen.

---
Použité s povolením, které je uznané společností World Challenge, P. O. Box 260, Lindale, TX 75771, USA.

Times Square Church Information | New Reader Information

Multilingual Site

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA