Jdi na obsah Jdi na menu
 


Být disidentem v církvi?

1. 3. 2009

Být disidentem v církvi?

Být disidentem v církvi?

V poslední době více lidí z různých sborů a církví vyjadřuje osobní rozčarování z vývoje svých společenství a otevřeně hovoří o krizi autorit. Princip těchto stesků je vždy stejný. Dotyční něco uvidí, oznámí to vedoucím svého sboru, ale namísto odpovědi se setkají s obviněním z pýchy, nedostatku pokory a jsou vedeni k podřízení se autoritě s odůvodněním, že daná věc, i když se jich zpravidla týká, není jejich odpovědností. Pokud bych nějak symbolicky shrnul odpovědi, kterých se jim dostává, pak by se dalo říci, že jejich autority v podstatě tvrdí, že ony mají za jejich život větší zodpovědnost než oni sami. Jinými slovy, za osobní rozhodnutí oveček nesou zodpovědnost především jejich autority, a proto se ovečky mají podřizovat i ve věcech, kde je obviňuje svědomí, a které chápou jinak.

Společným jmenovatelem většiny těchto křesťanů je, že nejde o lidi ve vzpouře, kteří navíc nechtějí svá společenství opustit. Naopak, tito lidé se ze srdce touží podřídit, ale bojí se Boha více než lidí, ale často se jim stává, že je jim bráněno jednat podle jejich poznání Písma. Nikdo jim ale nic nevysvětluje, diskuse není přípustná. Autority mají přímé zjevení od Boha, které nelze Písmem přímo, bez stejného zjevení, které je dostupné jen autoritám, obhájit. Ovečky musí proto poznání autority nadřadit poznání svému. Když takový člověk prožije od Boha, že má něco udělat, a je si přitom v srdci podle Písma jist, že mluvil Bůh, ale jeho autorita mu řekne něco jiného, pak je po něm žádáno, aby poslechl lidskou autoritu. Bohu se to tak prý líbí s odůvodněním, že nejvíce Bůh ocení, když člověk poslouchá i ty příkazy, o kterých je přesvědčen, že jsou mylné. Jako by protestanti už zapomněli, že reformace začala tím, když Jan Hus nadřadil své poznání Písma nad učitelský úřad církve, za což byl – chtělo by se snad až říci – spravedlivě odsouzen. Co k tomu dodat? Obvykle těmto lidem radím, aby nadřadili Písmo nad člověka a věřili, že Bůh je Bohem smlouvy a je pravdivý a nikomu nestraní. Nakonec se tito lidé buď podřídí a žiji v neustálém obviňování nebo odejdou. Případně je čeká třetí možnost, a to stát se disidenty ve vlastní církvi. Dovolím si zde proto uvést několik paralel.

ČSSR se kdysi zavázala k dodržová ní Listiny práv a svobod, ale tyto principy v důsledku nenaplňovala. Disidenti proto upozorňovali zejména na úmluvy, z kterých jim plynulo právo, které jim tehdejší režim aktivně upíral. Analogicky disident v církvi hájí principy Písma například proti vládě nevolených, vyvolených, nevykazatelných a neodvolatelných autorit skupinkových sborů. Hájí principy všeobec ného kněžství proti zprostředkující úloze pyramidálních, rigidních struktur, které kontrolují myšlení svých členů a vedou k vymáhání naplňování vizí jejich špiček v učednických modelech. Disident, stejně jako muži, které jsem jmenoval, bude hájit historickou ortodoxii proti novodo bým, manipulativním a účelovým lidským výkladům. Může vystupovat proti zjevování zemřelých a komunikaci s nimi, s čímž se můžeme setkat v populárních knihách některých novodobých „proroků“. Může vystupovat proti evangeliu bez pokání na různých „evangelizačních“ kurzech. Může upozorňovat na to, když se principy evangelia nahrazují manažerskými technikami, jako jsme toho v poslední době svědky na akcích pro vedoucí sborů a podnikatele. Jednoduše by se disident měl snažit poukazovat na Písmo a právní dokumenty z něho vycházející tam, kde se lidé jejich principům zpronevěřují.

Disident si musí být samozřejmě vědom, že je omylným člověkem, že sám potřebuje korekci a že je součástí konkrétního společenství. Musí být v rámci něho vykazatelný a sám se řídit principy, na které poukazuje. Disident nikdy nesmí bojovat proti lidem, nesmí se nechat vyprovokovat vstoupit do osobní roviny. Nesmí odplácet stejnou mincí, ale musí přemáhat zlo dobrem. Měl by být vždy slušný, stručný a vyvarovat se prudkosti nebo neférového jednání. Nesmí mít žádný skrytý hřích a jeho morální profil musí být nenapadnutelný. V každém případě musí vést pravidelný modlitební život a věnovat se četbě a studiu Písma, jinak neobstojí.

Nesmí dát příležitost k pohoršení, i když se jistě nevyhne pomluvám. Jeho nepřítelem jsou omyly, ne lidé. Být disidentem je mnohem náročnější než odejít nebo být apatickým. Někdy stačí mlčet nahlas, neúčastnit se toho, s čím nesouhlasí, nehrbit hřbet a nesnižovat se k osobním výpadům svých odpůrců. Je to samozřejmě život ve stře hu a v sebeovládání. K tomu nás ostatně Kristus vybízí. Nemyslím, že já sám bych takto beze zbytku dokázal, bylo-li by třeba, žít. Disident si musí být vědom, že málokdo s ním bude mluvit o principech, ale patrně zde bude cílená snaha vytvořit dojem, že autoritám je dotyčný nadále milý a milují ho, ale že je náhle zahořklý, žije v neodpuštění, pýše, hříchu atd. S tím je třeba počítat. Každý z nás totiž máme svoji zodpovědnost, Bůh nás postavil do konkrétních společenství a nemyslím si, že je dobré se této spoluzodpovědnosti vzdávat nebo na ni rezignovat.

Zatím je zde, myslím v naši zemi, díky Bohu, demokracie, která brání, aby se příliš zneužívalo moci. Ovšem představa, že by se některé současné novodobé „církevní“ principy rozšířily na společnost ani nechci domyslet. Je to v současnosti právě demokracie, resp. demokratická společnost, ovoce reformace, která brání rozkladu některých společenství. Svět je tedy nyní paradoxně „solí“ církve a dnes je někde snadnější opřít se o světskou instituci, která musí – byť nedostatečně – respektovat právo, které je z podstaty vynutitelné, než o církevní instituce tam, kde jsou tyto vedeny jen zjevením a ušlechtilými motivy a dobrými úmysly svých autorit. Jestliže to – jen z principiálních důvodů přeženu – pak i světští diktátoři to ale vždy mysleli dobře a měli ty nejušlechtilejší motivy. Jen jim v prosazování jejich chápáni dobra bránily „svazující předpisy“, které bylo třeba, v rámci ušlechtilých cílů, obejít.

Ve společenstvích, kde existuje vláda vizí nevolených autorit a kde plní například ústava církve jen funkci registrace před státem, je však vynutitelnost práva prakticky nulová. Obávám se, že však demokracie zde nebude stále, a pak již nebude autorita vůdců ničím omezena. Tato doba, tuším, přijde. Vždyť někteří kazatelé proti demokracii aktivně vystupují. Proto je dobré se na tuto dobu připravit. Dnes disident v církvi nic neriskuje, stále má jídlo, teplou vodu, spánek, svobodu projevu a vyznání, a autority zatím nemají žádnou regulérní možnost tyto svobody nějak omezit. Je ale možné, že tato doba jednou skončí a ostatně téměř celý středověk nám může být svědectvím toho, jak vypadá teokracie, po které někteří tak neúnavně volají. Proto si myslím, že je třeba se učit osobní odpovědnosti již nyní, kdy to mnoho nestojí. Jak budeme moci obstát tehdy, až si to bude žádat osobní oběti? Právo v církvi nelze vynutit silou a to by ani nebylo cílem. Útěchou musí být, že poslední slovo bude mít a má Pán církve.

Autor : Ales Franc

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

podnětné!

(Littlewell, 7. 3. 2009 21:02)

Děkuji za podnětný článek! Nejsem disident, naopak jsem vedoucí. O to více si přeji, aby se naše společenství nikdy do této situace nedostalo! Bůh nám žehnej!

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA