Jdi na obsah Jdi na menu
 


Je možné odejít ze společenství?

6. 3. 2009

Je možné odejít ze společenství?

Je možné odejít ze společenství?

Motto: „…A když vede slepý slepého, oba spadnou do jámy."

Pokaždé, když se řeší otázka zásadního charakteru, lidé mají tendenci zastávat extrémní názory. První z nich by se dal charakterizovat: církev je především neviditelná, a proto je možné zakládat společenství zcela v souladu se svobodnou vůlí nebo participovat v té církvi, která je nám nejbližší a nejvíce nám vyhovuje. Jinými slovy nezáleží na tom, v jakém společenství se nalézám neboť se jedná především o vztah k Bohu a vše ostatní záleží toliko na člověku. Druhý extrémní případ říká asi toto: člověk je Bohem povolán do konkrétního společenství, kde má zcela konkrétní službu. Zde je povinován zůstat prakticky za jakékoliv situace, často na úkor svého svědomí i za cenu, že přenechá jiným právo panovat nad jeho vírou.

Jsem přesvědčen, že oba extrémy jsou škodlivé a vedou ke štěpení, případně ztrátě života daného církevního společenství. Zatímco první případ bývá zastáván především v liberálnějších kruzích, kde bývá aplikován volný výklad Písma a kde ani nedochází k možnosti káznění, druhý případ bývá zastáván často v autokratických systémech, kde si autorita nejrůznějším systémem uměle vytvořené hierarchie zajišťuje pozici nekritizovatelnosti a slepé poslušnosti a vytváří strach z opuštění okruhu svého vlivu.

Pokusme se tedy na celou problematiku podívat prismatem Písma a jeho exegeze. Předně je nutné si uvědomit, že církev není soukromou institucí několika jedinců, kteří si vytvoří vlastní firmu, ve které mají právo rozhodovat ani není občanským sdružením, kde si lidé sami vyberou a zvolí své vedoucí, které, pokud jim nevyhovují, mohou svévolně odvolat. Církev je společenstvím Bohem povolaných a zdarma ospravedlněných lidí, kteří jsou si před Bohem rovni. Pánem a vládcem tohoto společenství je Kristus, který je hlavou a který jediný je zákonodárce i soudce. Je to on, kdo vyvoluje i povolává a věřím i zakládá jednotlivá církevní společenství. Nikde v Novém Zákoně nečtu, že by církev patřila nějakému člověku, který si osobuje právo rozhodovat o tom, kdo do daného společenství patří, kdo se mu hodí a kdo ne. Zcela konkrétně to vyjadřují slova apoštola Pavla o těle, skládajícího se z mnoha údů se zcela odlišnou úlohou (1 K 12, 12–21).

Je nasnadě, že takováto pluralita má – vzhledem k padlé lidské přirozenosti – tendenci vytvářet přirozené pnutí a frakace. Písmo s tím zcela pragmaticky počítá a dokonce to využívá jako měřítko ortopraxe (1K 11,18–19). Jak je vidět, jednota těla plyne z rozmanitosti, nikoliv z uniformity. Není zde nějaký hlavní orgán, který o všem rozhoduje, který si nastaví měřítka a který řekne ostatním údům: pokud nebudete myslet, jednat a chovat se jako já, nepatříte k tělu. Bible samozřejmě zná extrémní případy, kdy si jedinec, který se považoval za garanta jednoty, osoboval právo rozhodovat o tom, kdo do církve patří a kdo ne podle toho, pokud lidé nerozsuzovali ostatní služebníky jeho měřítkem (3J 1,9–10). Apoštol však hrozí, že veřejně poukáže na chybnost takovéhoto jednání.

Ježíš, který byl podroben Zákonu (4,4), vedl k poslušnosti židovských vůdců (Mt 23,2) a dokonce, před svým ukřižováním, nabádal k obětem dle formy Starého Zákona (L 5,14), nám sám zanechal příklad chování k autoritám. Ačkoliv tedy Ježíš respektoval úřady farizeů a saduceů, v podstatě v jeho životě byly dvě oblasti, kde se otevřeně postavil proti vůdcům, a to v rovině morální a v rovině věroučné. Nabádal své učedníky, aby farizeje poslouchali, ale nechovali se dle jejich skutků a zároveň varoval před učením, které bylo v rozporu s Písmy (Mt 16,12).

Falešné učení

Taktéž epištoly nás nabádají k poslušnosti Bohem ustanovených vedoucích, ale zároveň nás volají ke zkoumání jejich učení. Sám apoštol Pavel nabádal galatské, aby jej odmítli v případě, že by zvěstoval jiné evangelium, přičemž předpokládal, že adresáti jeho dopisu mají schopnost sami rozsoudit, zda učí správně, či nikoliv (Ga 1,8). Rovněž apoštol Jan ukazuje na skutečnosti, že křesťani sami jsou schopni poznat pravdu a podle ní i jednat (1 J 2,27). Každý proto máme odpovědnost za to, abychom zkoumali a podle Písma rozpoznávali to, co je správné a co nikoliv.

Pokud si autorita klade privilegium panovat nad vírou člověka (2 K 1,24) nebo vede k tomu nekriticky, tedy bez možnosti rozsuzování, přijímat její učení, dostává se mimo rovinu Nového Zákona a stává se elitářskou a sektářskou. Písmo samozřejmě dává možnost nápravy. Pavel Petra otevřeně napomenul z pokrytectví, když svým jednáním potvrzoval falešné učení. Jednal veřejně a otevřeně ve snaze zabránit, aby se toto pokrytectví a v důsledku toho i falešné učení rozšířilo (Ga 2,11–14).

Jsem zastáncem toho, že za svůj život i za své společenství neseme všichni zodpovědnost a proto se také máme vzájemně napomínat. Tam, kde nebiblické učení není učením oficiálním, ale jen momentální vlnou, a kde tudíž člověk není nucen se zpronevěřit svému svědomí, věřím, že je dobré zůstat a být solí tomuto společenství (Zj 2,24). Tam však, kde již není svědomí člověka respektováno, kde se uznává jen výklad Písma vedoucích a kde se tudíž panuje nad vírou člověka, tam zároveň dochází k zamezení možnosti nápravy. Obecně se v takovýchto společenstvích popírá, že by jednotlivé údy těla Kristova byly schopny samy rozpoznat v Písmu pravdu a poslušnost jediného správného výkladu bývá mocensky vynucována. V takových případech je otázkou času, než se z daného společenství stane sekta, která bude stále více a více panovat nad vírou jednotlivých údů a z těla Kristova bude tendence, slovy jednoho religionisty, učinit kbelík s pískem.

Mezi Bohem a člověkem zde stojí lidský prostředník, který si časem vynucuje stále více a více poslušnosti, až se stane zcela dominantním vůdcem, který odstraní všechny možné mechanismy možnosti jeho korekce. Dokonce i první izraelský král Saul, který ve Starém Zákoně určitým aspektem představoval Boží úřad, což ani nemá v NZ v podobě člověka obdobu, když odmítl naslouchat Boha skrze kritiku svých spoluslužebníků, přivedl své království pod Boží soud. Ačkoliv se jeho království stalo mocným, z Písma můžeme vidět formu silného panování a vládnutí v životech jeho „poddaných“. Takto nastavený systém nakonec vedl k devastaci celého království. Tento osud postihl i mnoho dalších králů, kteří odmítli naslouchat kritice proroků. A tak i dnes, tam, kde se uplatňuje panování vedoucích, dochází například i k dalšímu a dalšímu štěpení a dělení.

Morální selhání

Druhou oblastí, před kterou nás Písmo vzhledem ke společenství varuje, je morální selhání. Proto Bible, ve snaze předejít těmto excesům, určuje velmi přísné podmínky pro ty, kdo by se chtěli stát vedoucími.“(1Tm 3,1–7).

Jak je vidět, Bůh klade důraz především na charakter člověka. Až příliš často jsme dnes svědky, že jsou lidé do odpovědnosti povoláváni podle zcela jiných kritérií, jako je loajalita k osobám ve vedení, případně jsou lidé povoláni podle schopnosti jejich přizpůsobivosti k vykonávání cílů vedoucích. Je logické, že pokud jsou do vedoucích funkcí povolávání například rozvedení a morálně slabí jedinci s pochybnou pověstí, je otázkou času, než se to projeví v rovině celého společenství. Obvykle pak dochází k posunu v náhledu na mnoho oblastí života církve, neboť morálně slabý člověk ve vedení bude zastávat jen taková učení, která jej budou ospravedlňovat a nebudou ohrožovat jeho pozici.

Z historie se můžeme poučit, že jednou z věcí, kde mnoho služebníků selhalo jsou pýcha, peníze resp. láska k nim, touha po vlastním potvrzení apod. Pokud v čele společenství stojí milovník peněz, pak se to obvykle projeví i v touze po stále vyšším životním standardu a nejrůznějších záminkách po stále větším zisku z příjmu do vlastní kapsy. Apoštol Pavel, když se v korintském sboru objevili takovíto samozvaní vůdci, na to ve svém dopise reagoval slovy: „Ochotně snášíte, když vás někdo zotročuje, když vás někdo vyjídá, když vás obírá, když vás přezírá, když vás bije do tváře. Musím přiznat, že na něco takového jsem příliš slabý!“ (2K 11,20–21)

Druhou oblastí obvykle bývá rodinný život, který se má zcela konkrétně projevit věřícími dětmi a životem s jednou ženou. A opět, je samozřejmé, že ne vždy je možné vychovat děti ve víře v rozdělených manželstvích nebo zachovat manželský svazek tam, kde se partner dopouští cizoložství. Ale jsem přesvědčen, že k porušování těchto principů dochází i mimo rámec těchto situací. Apoštol Pavel pak dává sám sebe za příklad jen pod podmínkou jeho následování Krista. Není proto možné následovat vedoucí, kteří sami Krista nenásledují, což bývá zcela jasně možné rozsoudit po ovoci.

Existuje jistě i řada dalších morálních pochybení, kterých není nikdo zcela prost, ale tam, kde se tyto zásady opouštějí, je jen otázkou času, než dojde k morální korupci celého společenství.

Závěr

Morální selhání podmiňuje nezdravé učení a naopak. Kde bývá jeden z těchto principů narušen, tak postupně dojde i k narušení života celého společenství. Mějme proto na paměti, že mnoho heretických směrů, jako Děti Boží nebo Svědkové Jehovovi se ocitlo mimo rámec Nového Zákona zejména proto, že vytvořili buď zcela nekorigovatelný systém autority člověka nebo dali prostor pro vytvoření systému, který toleruje lidský hřích. Kde k tomuto dojde, je zcela legitimní a dokonce nezbytné se biblicky oddělit. Před tím je ovšem správné využít všech opravných zákonných biblických prostředků, které dané společenství nabízí. Kde jsou tyto prostředky zneváženy nebo není možné je využít, není ani možnost nápravy.

Tam, kde není možné se dovolat práva nebo kde se pohrdá lidským svědomím a pravdou, tam se rovněž pohrdá principy Božího království (Ef, 5,9, Mt 23,23, 1J 2,29, Ř 9,1 a 1 Tim 1,19).

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

kdo jste?

(Čmedlová, 9. 3. 2009 8:49)

Dostala jsem odkaz na Vaše www. stránky (daliborovy.estranky.cz)a nějak nemůžu najít, kdo vlastně jste? (zřejmě jen nevidím?) - myslím kdo je za těmito stránkami, nikoliv za tímto jedním článkem.
má e-mailová adresa: chopin@zus-ml.cz

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA