Služba svatyni nebo Pánu
Služba svatyni nebo Pánu
Ez 44, 15-16
Avšak levijští kněží Sádokovci, kteří drželi stráž při mé svatyni, když Izraelci zbloudili ode mne pryč, ti se budou ke mně přibližovat, aby mi přisluhovali, a budou přede mnou stávat, aby mi přinášeli tuk a krev, je výrok Panovníka Hospodina. Ti vstoupí do mé svatyně a ti se přiblíží k mému stolu, budou mi přisluhovat a držet stráž.
Iz 53, 12
Proto mu dám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky. On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných.
Gn 3, 17-19
Adamovi řekl: Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.
Sk 13, 2
Když konali bohoslužbu Pánu a postili se, řekl Duch svatý: »Oddělte mi Barnabáše a Saula k dílu, k němuž jsem je povolal.«
L 17, 7-10
Řekne snad někdo svému služebníku, který se vrátil z pole, kde oral nebo pásl: »Pojď si hned sednout ke stolu? Neřekne mu spíše: ,Připrav mi něco k jídlu a přistroj se k obsluze, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty!` Děkuje snad svému služebníku, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit.«
Hned na začátku bych chtěl zdůraznit, že na pohled (viditelně) nebývá znát rozdíl mezi službou ve svatyni a službou Pánu.
Mnozí se maximálně nasazují za bližní, pro záchranu hříšníků nebo pro záležitosti církve. To je v pořádku. Mám však jednu otázku: Oč vám jde? O to, abyste pomohli světu kolem sebe nebo o službu Pánu? Jedná se vám na prvním místě o bližní nebo o Pána? Buďme zcela upřímní! Práce v Božím království je přitažlivá i pro naše tělo. Možná se nám jeví zajímavá, nebo nás těší, když vidíme zástupy lidí, kteří přicházejí slyšet naše kázání a pak vidíme, jak se obracejí k Pánu. A když musíme někdy zůstat doma a zabývat se všedními věcmi, zdá se nám, že náš život nemá smysl. Mnohem krásnější by bylo jít a sloužit na Boží vinici.
Duchovní člověk ale takto nesmýšlí. To je smýšlení těla, smýšlení přirozeného člověka. Jen kdybychom nahlédli, jak velmi mnoho z toho, co by rádo platilo jako služba Pánu, tou službou ve skutečnosti ani není. Pán Bůh sám říká, že jistá skupina Levitů sice velmi horlivě pracuje v chrámě, ale jemu přesto neslouží. Konali sice službu svatyni, ale služba Pánu a služba svatyni jsou si často tak podobné, že je bývá jen nesnadno rozlišit.
Když někdo v Izraeli přišel do chrámu, aby obětoval, byli tu tito Levité ochotně po ruce, aby pomáhali při přinášení obětí chval, obětí pokojných i zápalných. Přiváděli oběť k oltáři a poráželi obětní zvířata. To je přece nádherná práce: usvědčovat hříšníky a věřící přivádět blíže k Pánu! Pán Bůh přijímal tuto jejich službu, ale neuznal ji jako službu JEMU.
Moji drazí bratři a sestry, po ničem tolik netoužím, než po tom, abyste prohlédli a poznali, co od nás vlastně Pán Bůh čeká. On hledá takové, kteří by vpravdě sloužili jemu samému. (Ez 44,16)
Obávám se, že mnohým z nás jde pouze o to získávat pro Pána hříšníky a povzbuzovat věřící, ale ne o přímou službu Pánu. Kolik tzv. služby tryská pouze z našich přirozených zálib. Jsme plni horlivosti a také chuti do práce, že prostě nedokážeme zůstat doma, a tak konec konců nám vlastně služba lidem vyhovuje. Uspokojuje nás! Sloužíme hříšníkům, protože nás to těší.
Měl jsem vzácnou přítelkyni, která je již u Pána. Jednou jsme po společné modlitbě četli oddíl z Ez 44. (Byla mnohem starší než já.) Řekla mi tehdy: »Můj milý mladý bratře, je tomu dvacet let, co jsem prvně přemýšlela o tomto místu Písma.« Ptal jsem se: »Jak jsi reagovala na tu stať?« Odpověděla: »Když jsem dočetla, zavřela jsem Bibli, poklekla a prosila Pána: Pane, učiň ze mne člověka, který bude sloužit tobě a ne pouze svatyni.«
Modlíme se také tak?
A co tím vlastně myslíme, když oddělujeme službu svatyni a službu Pánu? V Písmu čteme: »Kněží pak Levitští, synové Sádochovi, kteří drželi stráž nad mou svatyní, když synové Izraelští ode mne zbloudili, ti budou ke mně přistupovat, aby mi přisluhovali a stáli před mou tváří obětujíce mi tuk a krev.«
Takové je Hospodinovo nařízení. Podmínky k tomu jsou tyto: přistupovat před Pána a stát před ním. Jak je nám někdy zatěžko dostat se do Boží přítomnosti! Jak se děsíme osamělosti a i když se třeba viditelně stáhneme do samoty, naše myšlenky nejsme schopni upřít jen a jen na Pána (toulají se nám). Je mnoho těch, kteří jsou schopni vejít do svatyně, ale mnohem více je těch, kterým se líbí sloužit bližním. Bohu však sloužit můžeme jen tenkrát, když se k němu přiblížíme. Vstoupit do Boží blízkosti a klečet před ním třeba hodinu, to vyžaduje všechnu sílu, kterou máme. Je třeba se k tomu přinutit. Ale každý, kdo slouží Pánu, ví, jak vzácné jsou to chvíle. Ví, jaká pak je to radost, když třeba o půlnoci procitneme a strávíme hodinu na modlitbě s Pánem. Nebo časně zrána (a pak to dospíme). Nevíme-li nic o skutečném přiblížení se k Pánu, pak ani nemůžeme nic vědět o službě JEMU. Není možné stát stranou a sloužit mu s odstupem. Je jen jedno jediné místo, kde lze sloužit Pánu zcela osobně, a to místo je SVATYNĚ. V chrámové předsíni se obracíme k lidem, ve svatyni k Bohu.
Text, který jsme si přečetli, zdůrazňuje nutnost přiblížení se k Bohu, máme-li mu skutečně sloužit. Ukazuje nám, že k této službě patří i STÁNÍ před ním. Zdá se mi, že dnes toužíme jít stále kupředu. Neumíme už stát. Je mnohé, co nás upoutává, takže se stále pohybujeme tam a zpět. Nezastavíme se ani na chvíli. Duchovní člověk se však musí umět zastavit a stát tak dlouho před Bohem, až mu Bůh zjeví svou vůli. Umí držet stráž před Pánem a očekávat na jeho rozkazy.
Rád bych se zeptal především svých spolupracovníků: Je vaše práce přesně vymezena? Postupujete přesně podle plánovaného programu? Je možné vás zastavit? O to totiž jde! To je obsahem: »Přistupovat k Pánu a stát před jeho tváří.«
Nikdo nemůže Pánu opravdově sloužit, kdo neví, co znamenají slova: »Přistupovat ke mně, aby mi přisluhovali.« Ale ani ten nemůže Pánu sloužit, kdo nechápe výzvu: »Státi před tváří mou... aby mi sloužili.« Copak to není tak, že každý zaměstnanec musí vyčkat na pokyny svého zaměstnavatele?
Před Pánem je jen dvojí druh hříchu: 1 - vzpoura proti jeho rozkazům, tj. odepření poslušnosti, 2 - jednání bez jeho rozkazu, tedy svévole! V prvém případě nekonáme, co Bůh žádá, v druhém případě děláme, co Bůh nežádá. Stání před Bohem (vyčkávání na jeho rozkaz) nám pomůže k vítězství nad hříchem, kterým je jednání bez Božího dovolení (jednání na svou vlastní pěst).
Přátelé, kolik z toho, co jste vykonali, bylo na základě Božího rozkazu? Pracujete jen na přímý Boží pokyn? Kolik jste vykonali ve své vlastní síle jen proto, že se vám to zdálo dobré? Ujišťuji vás, že není nic škodlivějšího pro Boží dílo než »něco dobrého«, co děláme bez Božího rozkazu. Dobrá věc je největší překážkou pro vyplnění Boží vůle.
Jsme-li postaveni před něco zlého, špatného, je nám hned jasné, že tak jednat nesmíme. Proto špatné věci nejsou tak velkým nebezpečím pro Boží plány jako věci dobré, které děláme bez Božího pokynu. Přitom si myslíme: To je to nejlepší, co bych mohl udělat. Člověk jde a udělá něco, aniž se ptá po Boží vůli, ale ono to dobré není. Jako Božím dětem je nám jasné, že nemáme dělat nic zlého. Ale myslíme si, že můžeme klidně jednat tam, kde nám svědomí nebrání, protože se jedná o dobrou věc.
To, co chce člověk učinit, je třeba velice dobré, ale musí i k tomu dostat svolení od Pána. »Státi před tváří mou« znamená setrvat tak dlouho v Boží přítomnosti, dokud se nám nedostane jasných pokynů. To je pravá služba Pánu.
V předsíni se pracuje, slouží, protože tu je práce, ve svatyni však panuje naprostá osamělost. Nikdo tam nevstoupí. Zde neuděluje rozkazy žádný bratr ani sestra, žádný výbor, nikdo nám neurčuje, co máme dělat. Ve svatyni je jen jedna autorita - autorita Boží! Když mi uloží úkol, provedu ho. Když mi ho neuloží, čekám, odpočívám. Je však dost práce pro ty, kteří předstupují před Pána, aby jemu sloužili. On chce, abychom mu přinášeli v oběť tuk a krev. Krev uspokojuje jeho svatost a spravedlnost, tuk odpovídá požadavkům jeho slávy. Krev je tu pro naše hříchy, tuk pro jeho zaslíbení. Krev odstraňuje vše, co patří ke starému životu, ke starému stvoření. Tuk představuje nové stvoření, nový život. To je něco víc než pouhé křesťanské dogma. Náš citový, duševní život byl pojmut v Jeho, jenž byl vylit na smrt (Iz 53, 12). Když Pán prolil svou - pro celou věčnost nezapomenutelnou krev, nevylil na smrt jen svůj život, svou duši, ale ŽIVOT, duši celého lidstva, ten, který obdržíme zrozením z těla. Ježíš však netoliko zemřel, On také slavně vstal z mrtvých, a ten život, jímž teď žijeme, žije pro Boha. Žije, aby se líbil Bohu. Tak i my, když chceme sloužit Pánu, musíme obětovat KREV A TUK! Nemožné se stalo možným právě skrze to, co vykonal Pán Ježíš.
Taková služba je však možná jen na jediném místě: »Ti přicházeti budou k svatyni, ti přistupovati k stolu mému, aby mi sloužili a drželi stráž...« Služba Pánu se koná v nejniternější svatyni, v skrytosti, ne v předsíni, před tváří lidu. O takových služebnících jiní říkají, že jsou nečinní, ale služba Pánu vysoko převyšuje službu lidem v předsíni chrámové.
Přátelé, učme se předstupovat před Pána, a tak dlouho před ním stát, než nás pošle do práce On sám. Naučme se jednat toliko na jeho pokyn bez ohledu na vlastní úvahy, pouze s jedním přáním: činit jeho vůli.
Totéž místo nám ukazuje, jak měli být oblečeni ti, kdo měli sloužit Pánu: »Roucha lněná oblekou, aniž na sebe vezmou co vlněného, když by měli konati v branách síně vnitřní i uvnitřku. Klobouky lněné oblekou na hlavy své a košilky lněné ať mají na bedrech svých.«
Kdo chce sloužit Pánu, nesmí mít nic vlněného. Proč? Důvod je dále uveden: »Nesmí se odívat ničím, co by pot vyvodilo.« Práce, při níž se člověk zapotí, není Pánu příjemná. Co znamená v Písmu slovo »pot«? První zmínka o potu je v souvislosti s vyhnáním z ráje. Když Adam zhřešil, Pán Bůh ho takto odsoudil: »Zlořečená země pro tebe, s bolestí jísti budeš po všechny dny života svého... V potu tváře chléb jísti budeš.« (Gn 3, 17) Pot a zlořečenství patří k sobě. Protože zemi postihlo zlořečenství, nevydává člověku své plody bez bolesti a námahy. Ta způsobuje pot. Když Pán Bůh nežehná, je nutná lidská námaha a takové úsilí, až se člověk zapotí. Těm, kteří chtějí sloužit Pánu, je taková práce působící pot zakázaná. Jak mnoho energie dnes lidé při práci Boží užívají, jak usilovně pracují! Ba, málokdo umí pracovat pro Pána bez zapocení. Svou práci plánují, propočítávají, vzájemně se povzbuzují, naléhají jedni na druhého a čile pobíhají sem a tam. Je tu mnoho tělesné horlivosti. Dnes platí: při čem se pořádně nezapotíš, to není žádná práce. Panuje mínění, že práci pro Pána lze konat jen tak, když je člověk stále na nohou, ustavičně zaměstnaný, navazující nové a nové kontakty, navštěvuje konference, nejrůznější schůze a porady. S tím jsou všichni srozuměni. Klidné očekávání před Boží tváří na pokyny, to vůbec nepřipadá v úvahu, ačkoliv právě to je jediný faktor duchovní práce, který před Pánem něco znamená. To je ten nejdůležitější kontakt, spojení, které je nutné navázat. To je osobnost, o kterou jde, na níž záleží. Vzácné na duchovní práci je, že jsme stále ve spojení s Bohem. I toto spojení je práce, ale práce bez pocení.
Je-li třeba, abychom pro svou práci v Božím království dělali reklamu, a stojí-li nás to mnoho námahy, není to zjevně práce, která pramení z modlitby a přítomnosti Boží. Prosím, rozumějte správně, tvrdím-li, že každá práce, která je skutečně duchovní, musí být konána v přítomnosti Boží. I ten, kdo pracuje před tváří Boží, jde pak také mezi lidi, ale zažije, že dojde mezi lidmi k rozhodnutím pro Pána. Duchovní práce je Boží práce a člověk se nemusí namáhat, až se zpotí.
Bratři a sestry, chceme se vážně před Boží tváří zkoušet, ptát se: »Sloužím tobě, Bože, nebo sloužím svatyni? Je má služba zaměřena na Pána nebo jen na jeho dílo? Jestliže se ustavičně potíte, musíte si přiznat, že sloužíte pouze DOMU, ale ne PÁNU. Je-li všechna vaše práce zaměřena toliko na lidi, pak vězte, že sloužíte lidem a ne Bohu. Ne že bych pohrdal porážením zvířat k oběti. Je to práce, která musí být také konána, ale Pánu Bohu jde o něco vyššího.
Pánu se nedaří získat lidi pro práci JEMU, protože mnozí moc neradi opouštějí radostnou a čilou službu v chrámové předsíni. Jsou zde rádi pro druhé. Jak je to s tebou? Kéž i my dnes řekneme: »Jsem připraven opustit všechny věci, jsem hotov opustit dílo, opustit předsíň, jen když budu moci sloužit ve svatyni Pánu.«
Když se Pánu Bohu nepodařilo získat všechny Levity, vyvolil si z jejich středu syny Sádochovy. Proč právě ty? Protože v době, kdy synové Izraelští bloudili od Hospodina, Sádochovci poznali, že předsíň chrámová je nenávratně ztracena (zkažena) a nepokoušeli se ji udržet, ale vytkli si za cíl udržet svatyni.
Bratři a sestry, jste ochotni nechat padnout všechny vnější způsoby bohoslužby nebo je chcete bezpodmínečně zachovat? Pán Bůh klade důraz na to, aby byla zachována svatyně, místo, které je zcela vyhrazeno jemu a jehož měřítko je absolutní. Prosím vás před Bohem, opusťte předsíň, uposlechněte jeho volání a zasvěťte se cele službě ve svatyni.
Vždy znovu nacházím zalíbení v místě Skutků 13, kde je o prorocích a učitelích řečeno: »A když oni služby Páně konali a postili se, dí Duch svatý: Oddělte mi Barnabáše a Saule k dílu, ke kterému jsem jich povolal.« Tady je nám ukázán princip směrodatný pro pravou službu Pánu v Nové smlouvě. Duch svatý volá lidi do práce jen tehdy, slouží-li Pánu. Není-li při nás směrodatná služba Pánu, je naše práce jeden velký zmatek. Historie v Antiochii začíná tím, že Duch svatý přikazuje: »Oddělte mi...«
Pán Bůh nehledá pro své dílo dobrovolníky, on si své nástroje sám povolává. Nepřeje si, abychom hlásali evangelium z vlastní iniciativy. Boží dílo trpí dnes rukama dobrovolníků. A chybí takoví, kteří by jako Ježíš mohli říci: »Ten, kterýž mne poslal...«
Bratři a sestry, Boží dílo je Jeho záležitostí, ne naší. Nesluší se, abychom ho konali podle svých, byť sebelepších představ a zdání. Není správné, aby lidé do Boží práce byli vysíláni sbory, misijními společnostmi, evangelizačními hnutími a všelijakými lidskými organizacemi. Plná moc, dát lidem úkol v díle Páně, nepřísluší lidem, ale jedině a toliko Duchu svatému. Teprve pak služba bližním nestojí v protikladu ke službě Pánu, ale vyrůstá z ní. Je to služba Pánu, která vede ke službě bližním.
U Lukáše 17, 7-10 zřetelně vidíme, o co Pánu jde a po čem touží. Je tu řeč o dvojí práci: orání a pasení. Obojí jsou velmi důležité práce. A přece chce Pán, aby služebník, který se vrací z pole, nejdříve připravil večeři Jemu, než si sám sedne ke stolu. Když se vracíme z práce na poli a díváme se se zalíbením na vykonané dílo, Pán na to odpovídá: »Opaš se a služ mi, až se najím a napiji.« Ano, chce být námi obsloužen. I když jsme pásli jeho stáda, pracovali na jeho poli, nezbavuje nás to povinnosti osobní služby jemu samému. Vždyť právě v této osobní službě Bohu je náš hlavní úkol . Oč nám tedy jde především? O práci na poli (zvěstování evangelia), o pasení stáda (péče o věřící), nebo především o Pána? Jedná se nám o to připravit Pánu večeři, aby byl on spokojen a oslaven? Jistěže i my potřebujeme jíst a pít, ale nejdříve má na nás právo náš Pán. I my potřebujeme potěšení a radost, ale nejdříve má být potěšen On. Nehledejme jen své uspokojení, ale hleďme, aby byl uspokojen ON. Často totiž jsme se svým dílem spokojeni, zatímco Pán s ním spokojen není. Bratři a sestry, i když vykonáme své maximum, náleží nám vyznat: služebník neužitečný jsem.
Naším cílem není služba světu, hříšníkům ani služba církvi, ale především služba Pánu. Blahoslavení ti, kteří umí rozpoznat službu hříšníkům a službu svatým od služby svému Pánu. Takové schopnosti nedosáhneme jen tak. Jen drastickým zásahem na nás samých dovede nás Pán tak daleko, abychom uměli rozpoznat mezi tou dvojí službou - chrámu nebo Pánu. Dovolíme-li Duchu svatému, aby nás ovládl, dojde s námi svého cíle.
Prosme Pána o milost, aby nám zjevil, co znamená pravá služba JEMU.