Jdi na obsah Jdi na menu
 


CO ZAVINILI KALVIN A LUTER

25. 1. 2009

CO ZAVINILI KALVIN A LUTER

V 11. století vrcholí neshody mezi východem a západem. Západ je centralizovaný – papežství (římský papež je zástupcem Ježíše Krista na Zemi – hlava církve). Východ je decentralizovaný, uvolněný. Napětí roste. Západ používá latinu jako bohoslužebný jazyk (oficiálně schváleny jsou tři jazyky – hebrejština, řečtina a latina). Východ útočí na západ, vzájemné obvinování. Např. 1053 patriarcha poslal papeži Lvu IX. dopis, kde obvinuje západní církev z bludů – 4 bludy – např. nekvašený chléb při přijímání je židovská tradice atd. Obvinění z toho, že západní křestantsví dovoluje jíst maso z udušených zvířat – pohanské kulty – výtka, že západní křest. spojuje období Velikonoc a Vánoc se smutkem. Papež se neurazil, ale chtěl námitky prodiskutovat – vyslal delegáty do Konstantinopole – chladné přijetí, různé incidenty. Červenec 1054 – totální rozkol – dvě nezávislé větve křest. Z východních církví se stávají malá státní náboženství, které mají vlastní vývoj. V 16 století odštěpení protestantství (3 proud) – který je vnitřně nejednotný a dělí se na: luteránství (umírněná větev, německé protestantství), švýcarský kalvinismus (u nás spíše název helvetská církev) a anglikánská církev (někdy brána jako samostatný proud). Přichází i obrovské množství sekt, které se postupně stávají oficiálními církvemi – baptismus, adventismus, svědci Jehovovi, metodismus, Armáda spásy.

PROTESTANTISMUS – revolučním pojmem bylo „čisté evangelium“, jakési „pravé slovo boží“, které bylo třeba očistit od záměrného překrucování katolickou církví. Právě reformátoři překládali Písmo do národních jazyků. Bible se stala dostupnou širokým vrstvám. Protestantismus odstranuje dělení lidí na laiky a na služebníky boží. Spása člověka závisí jen na individualitě, ne na církvi. Odmítnutí většiny katolických obřadů – uctívání obrazů, ostatků svatých, Panny Marie, odmítají neomylnost katolické církve. Jen 2 ze 7 svátostí: svátost křtu a přijímání – to se ale vztahuje na všechny věřící, ne jen na duchovenstvo.

MARTIN LUTHER – (1483 – 1546) 95 tezí, které přibil na vrata kostela ve Wittenbergu r. 1517: Jediným zdrojem učení má být Bible, co nemá opodstatnění v Bibli, má být odstraněno. (5 svátostí v Bibli není). Spása prostřednictvím Boží milosti – podle toho, jaká je naše víra – chce se zbavit těch dobrých skutků. Požaduje odstranit duchovenstvo – je to nadbytečná skupina. Věřit znamená intimní vztah k Bohu, nikdo z venku do něj nesmí nahlížet, není potřeba prostředníka. Odmítání mnišských komunit a řeholnických spole. – odporuje to Bibli. Písmo má být dostupné všem lidem (měl na mysli muže i ženy). Světský život prohlašován za dar od Boha – není to trest, ale dar – žít naplno, radovat se. M. Luther byl podpořen šlechtou, byl obviněn z kacířství, měl se dostavit do Říma, nakonec se zpovídal před Říšským sněmem, ten ho nevyslyšel, uvalil na něj klatbu a M.L. se stal psancem, skrýval se, zinscenoval únos a zmizel, schovávali ho na hradu Wartburg. 1525 poslední veřejný výstup. Odsoudil selské povstání v Německu a ukončil svou činnost. Luther nikdy neřešil otázky: řízení církve, nechtěl měnit bohoslužby, výzdobu chrámu, ale protestantské kostely jsou chudé, prosté, nemají oltář, jen kazatelnu.

JAN KALVÍN – následník Lutherových myšlenek. Dokončuje je a tím získává jeho učení nový ráz. Zavádí nové pojetí predestinace (předurčení) – navazuje na sv. Augustina – Bůh ještě před stvořením světa předurčil osudy nás všech. Stanovil i to, zda naše duše půjdou do nebe, nebe, nebo do pekla. Je o naší duši rozhodnuto definitivně a my to nemůžeme změnit ani pomocí dobrých skutků – vše je v rukou Božích. Člověk musí přijmout boží vůli a smířit se s ní. (je to jeho povinnost) I když čl. zjistí, že není vyvolen, musí vykazovat trvalou svatost. Pokud na čl. spočine Boží milost, tak nám Bůh umožní pracovat – naší náplní života je pracovat – výsledky naší práce mají sloužit k užitku celé společnosti nikoliv jedinci. Jedinec nemá právo užívat si svých plodů práce. Volný čas věnovat zbožné modlitbě – vyškrtává všechny světské radovánky (tanec, hudba – askeze). Člověk, který je fyzicky zdatný a může získat práci a on nechce, je dle něj odpadlík, protože pohrdá boží milostí. 1564 po jeho smrti jeho stoupenci jeho myšlenku o absolutní predestinaci zasunuli do pozadí – naše osudy jsou předurčeny, ale v tomto světě (plníme úlohu, kterou nám Bůh dal), ale u spásy to jisté není. U nás se r. 1918 spojilo lutheránství a kalvinismus v Českobratrskou evangelickou církev.

reformní myšlenky se lavinově šířily do zemí západní i střední Evropy a všude měly bouřivou odezvu

velký úspěch měly především ve Švýcarsku, kde se k nim přihlásil reformátor francouzského původu Jan Kalvín (1509–1564)

pod jeho vedením se utváří v Ženevě tzv. helvétská církev (od Helvetia – Švýcarsko)

jinou významnou osobností švýcarské reformace byl Ulrich Zwingli (1481–1531)

zwingliánství se ale záhy slévá s Kalvínovým učením a obě církve splývají

reformace ve Švýcarsku neznamenala jen pasivní převzetí luteránství. Vychází sice ze stejných zásad, ale obohacuje je novými akcenty a poznatky z Písma, především z Nového zákona. Od Luthera se liší např. v tom, že odmítá jeho radostný vztah k životu. Kalvín propaguje přísnou askezi

náplní lidského života zde na zemi je práce a modlitba. Jedním z nových momentů vnesených do protestantství Kalvínem je učení o absolutní predestinaci, to znamená o předurčení. Tvrdil, že Bůh ještě před stvořením světa rozhodl a předurčil osudy všech lidí nejen pro život na zemi, ale i pro život příští. Někteří jsou předurčeni ke spáse, jiní k zatracení. Pak Bůh povolal Ježíše Krista, aby těm předurčeným ke spáse ukázal cestu. Toto učení odnímá člověku svobodu volby, cesty

Když člověk přichází na svět, tak je zbaven volby, vše je předurčeno. Otázkou je, proč Kalvín trval na tom, že člověk má vést asketický život, když je všechno předurčeno – ve svém učení to nikde nevysvětluje.

příloha Kalvinismus K. se vyznačuje vírou ve všeobsáhlou Boží prozřetelnost, řídící dění světa i jednotlivé lidské osudy. Jejím výrazným prvkem je učení o dvojím předurčení (před založením světa předurčil Bůh některé ke spáse, jiné k zavržení). V mravní oblasti zdůrazňuje uměřenost, kázeň a pracovitost. K. vytvořil i vlastní formu církevní organizace, kde se všechny funkce obsazují volbou. V dějinách se k. objevuje po luteránství a zwinglianství a dialekticky se snaží je předstihnout. Všechny tři systémy vycházejí z bible jako jediné normy víry, k osobnímu výkladu, Písma je k. opatrnější než luterství a zwinglianismus. Jelikož Bůh je přímým inspirátorem bible, pravda je v ní již obsažena, říká Kalvín v Institutio christianae religionis. Jedná se tedy o to, objevit ji za slovy Písma. Pouze předurčení pochopí její hluboký smysl, protože jim je napovězen vnitřním svědectvím Ducha svatého. K. se přiřazuje k dalším dvěma koncepcím v odmítání učitelského úřadu církve, svrchovanosti papeže, významu tradice a v tom, že katolické církvi upírá autoritu ve výkladu Písma svatého. K. na jedné straně vychází z úvahy o Bohu svrchovaném a absolutním, na druhé pak o mravní zkáze lidské přirozenosti, neboť člověk je naprosto neschopen konat dobro, pokud mu Bůh nepomůže svou milostí. Spása je veskrze a naprosto jenom Boží dílo. Církev je společenství »předurčených«, kteří se vlivem Božího vyvolení cítí pobízeni k »posvěcování«, tedy ke konání dobra podle Božího zákona a tím k potvrzování své vyvolenosti. K. uznává závaznost Božího zákona i pro evageliem osvobozené svědomí, čímž se liší od luterství. Také více než luterství přisuzuje významnou roli světské moci. Za má nejen dbát o občanský pokoj a vnější řád, nýbrž má také podporovat »pravé učení« a trestat rouhače a věroučné rozkolníky. Kalvínský stát je světským ramenem reformované církve. Tato koncepce podpořila vznik národních či státních církví, na rozdíl od nadnárodního katolicismu. Z Ženevy se k. rozšířil především do Švýcarska, Holandska, Skotska, Francie (hugenoti) a Severní Ameriky (puritáni).

Luterství Pojem „luterství“ označuje souhrn oněch protestantských církví, pro něž je konstitutivní vazba na wittenberskou reformaci Martina Luthera a lutherské vyznavačské spisy ze 16. století. Pojem ohraničuje tyto církve navenek proti římskému katolicismu, dovnitř proti kalvinismu a proti protestantským sektám, které vycházejí z hnutí novokřtěnců 16. století. Původ a dějiny pojmu „luterství“ nejsou probádány. Luther sám tohoto pojmu neužíval. Odmítal pojmy, pocházející od protivníků, jako „lutherští“ a „lutheráni“, stejně jako tendence označovat konfesní církev, která se vytvořila následkem jeho reformace ve dvacátých letech 16. století, za „lutherskou“. Nejdůležitějším textem pro formování konfesní strany, samostatné vůči katolicismu a kalvinismu, bylo Augsburské vyznání, Confessio Augustana z r. 1530. Toto vyznání, které sepsal v podstatě Filip Melanchthon, sloužilo ospravedlnění nového učení před císařem a říšskými stavy, dostalo se mu však rychle funkce zajišťovat semknutost reformačního hnutí, vycházejícího z Wittenberku. Tak byli wittenberští profesoři teologie, právníci a faráři v několika městech, připojených k reformaci, vzati do přísahy na Confessio Augustana. Základními spisy luteránského vyznání jsou dále velký a malý katechismus, který napsal Luther r. 1529 a jemuž byl postupně přiznán stupeň závazného výkladu centrálních částí křesťanské víry. Potom, co katolíci v Confutatio (Vyvrácení) odmítli Confessio Augustana, napsal Melanchthon r. 1531 Apologii augsburského vyznání, v níž zdůrazňoval základní názor Lutherovy reformace: nikoli dobré skutky a láska člověka podmiňují Boží ospravedlnění. To je svobodným dílem Boží milosti, která se otevírá jen vírou. Od čtyřicátých let 16. století se zostřilo vnitřní napětí mezi „filipisty“, zavázanými Melanchthonovu protestantskému humanismu, a takzvanými „gnesiolutherány“, to jest autentickými luterány, přísně orientovanými na Luthera. Přeli se o uspořádání bohoslužby, postoj k papežství a nauku o milosti, hříchu a Večeři Páně. V učení o Večeři Páně je luterství blíže katolickému učení než kalvinizmu: Kristus je skutečně přítomen, chléb a víno jsou skutečné tělo a krev Kristova, obdobně luterství nepopírá, že svátosti jsou skutečnými prostředky milosti a církevní služebníci jsou z ustanovení Kristova, nejen obce. Ve Formula Concordiae, sjednané r. 1577, byly jednostrannosti obou stran zamítnuty a formulován dogmatický kompromis, nesený základními Lutherovými poučkami. Roku 1580 byla uveřejněna závazná sbírka luteránských spisů vyznání, Kniha svornosti, která na dlouhou dobu zajistila identitu luterství. Kniha svornosti se stala závaznou nejen pro německé luterství, nýbrž i pro luteránské církve na severu, východě a jihu Evropy, později v USA. Staroluteránská ortodoxie, teologické školní vzdělání v konfesně homogenních německých luteránských územích mezi koncem 16. a polovinou 18. století, se vyvinula v rozsáhlé teologické systémy, které se vyznačovaly intenzivním přijetím Aristotela. Vedle dogmatické nauky obsahovaly i etické sociální teorie, v nichž se církvi přiznávala funkce spravovat normativní základ státu. Pod pojmy „zákon a evangelium“ byly popsány specifické úkoly politických a církevních vrchností a stanoveny povinnosti člověka v jeho postavení, které mu dal Bůh. Proti scholastické střídmosti staroluterské ortodoxie a rostoucí emancipaci politické vrchnosti od zákona Božího stál pak luterský pietismus, náboženské reformní hnutí 17. a 18. století, na tom, že pravé luterství je činnou vírou srdce, pro niž nejsou rozhodující dogmatické formule, nýbrž vnitřní závislost svědomí na Bohu. Souběžně s pietismem přicházela i od osvícenství radikální kritika toho, že křesťanství se zúžilo na pokládání za pravdivé, co říká nauka vyznání. Vědomi si kořenů reformace zdůrazňovali osvícenci to všeobecně křesťanské nad pouhým vyznáním. Proti liberální teologii osvícenských teologů, kteří většinou odmítali „symbolickou přísahu“ na spisy vyznání, se zaměřoval od r. 1780 rostoucí protest teologů kritizujících osvícenství, kteří považovali závazné základy společenství za dostatečně chráněné jen starou naukou. Pod dojmem ukrutného zpustošení Francouzskou revolucí a vzhledem k pokusům státu kvůli vnitřní jednotě ponapoleonských nových územních států, zrušit věroučné rozdíly mezi luterány a kalvinisty do jedné protestantské „Unie“, zformovalo se v raném 19. století konfesionalistické novoluterství. Zvlášť důležitou roli hrál kielský pastor Claus Harms, který r. 1815 uveřejnil k reformačnímu jubileu 95 tezí proti osvícenství a teologickému racionalismu a bojoval za novou závaznost starých vyznání. Tento obrat ke starým vyznáním spojovali novoluteráni s rozhodným protestem proti liberální demokratizaci politického řádu a průmyslově kapitalistické přeměně tradiční ekonomiky. Tento svazek novoluterství s politickým konzervatismem zastávali zvláště úspěšně pruský právník Friedrich Julius Stahl a vydavatel Evangelických církevních novin, úspěšný teolog Ernst Wilhelm Hengstenberg, ale i vedoucí seskupení novoluteránské univerzitní teologie, škola v Erlangen. Konzervativní kulturní luteráni se od ztroskotaní revoluce r. 1848 – 49 dokázali prosadit v četných německých zemských církvích a měli pronikavý vliv na univerzitní teologii. Vycházejíce z bible a vyznání, nastínili konzervativní sociální utopii, v níž zdůrazňovali Bohem danou autoritu monarchických vrchností, hájili úzkou etickou spolupráci státu a národní církve a potírali sociální demokracii a liberalismus jako protikřesťanský. Intenzivně se snažili o vnitřní misii a praktickou sociální reformu. Jednotliví reprezentanti luteránského sociálního konzervatismu, zvláště berlínský dvorní kazatel Adolf Stöcker, se snažili uplatnit luteránskou politickou koncepci i zakládáním politických stran. Avšak čím více se v době imperialismu emancipovala politika od tradičních náboženských vzorů, tím více museli konzervativní kulturní luteráni zdůrazňovat samostatnost církve vůči státu a moderní kultuře. Lutherova nauka o řízení se proto přetvořila v takzvanou nauku o dvou říších, v níž se měla jak zdůraznit ta která relativní samostatnost církve a světa, tak také zajistit ohled politického jednání na křesťanskou etiku. Konzervativní kritika moderního liberalismu, polemika s kapitalistickou industrializací a hledání specificky německého kulturního ideálu určovaly v raném 20. století takzvanou Lutherovu renesanci, která byla poznamenána bádáním berlínského církevního historika Karla Holla o Lutherovi a jubileem reformace r. 1917. Roku 1918 byla z iniciativy novoidealistického filozofa Rudolfa Euckena založena „Lutherova společnost“, která měla vedle podpory luterského bádání sloužit kulturně politickému programu, chránit Německo po jeho porážce a po revoluci před duchem takzvaného „západního demokratismu“. Také v konzervativně revolučních teologiích Emanuela Hirsche, Pavla Althause, Wernera Elerta a Bedřicha Gogaertena bylo obnovení luterství úzce spojeno s kritikou výmarské parlamentní demokracie. Na pozadí fundamentální kritiky moderního individualismu podpořili četní reprezentanti německého luterství dočasně takzvanou „německou revoluci z r. 1933“ a chtěli nábožensky prohloubit nacionálně socialistickou víru národní společnosti. Analytici německé politické kultury jako Thomas Mann, Helmut Plessner a Karl Barth zostřili po r. 1945 kritiku luterství, kterou formuloval Ernst Troeltsch a Max Weber, jako dějiny úpadku, pro který byla autoritativní víra starého Luthera důležitým pramenem vůdcovského kultu po r. 1933. Při příležitosti církevního boje došlo v německém luterství současně k novému církevně politickému hnutí centralistickému. Založením Sjednocené evangelicko-luteránské církve v Německu uskutečnily luteránské zemské církve (s výjimkou Württemberku) v r. 1948 úmysl, projevovaný v 19. století, ustavit se při zachování relativní samostatnosti zemských církví jako konfesně homogenní církev. Souběžně se vznikem ekumenického hnutí, překračujícího staré hranice vyznání, objevily se v raném 20. století pokusy organizovat protestantské konfesní rodiny mezinárodně. Po různých snahách, podniknutých ve dvacátých letech, shromáždit na mezinárodním poli církve, které se hlásily k luteránskému vyznání, podařilo se r. 1947 založení „luteránského světového svazu“ (LWB). Avšak dodnes k němu patří jen část ze 140 luteránských církví, resp. asi 70 milionů luteránů. Roku 1986 bylo organizováno v LWB 56 milionů luteránů ve 104 členských církvích. Přes společný vztah k Lutherovi a luteránským vyznavačským spisům ukazuje však práce LWB, že jediné luterství neexistuje. Plenární shromáždění, konaná každých šest let, a činnost výkonného výboru, sídlícího v Ženevě, se vyznačují na jedné straně rostoucími spory mezi luteránskými církvemi v Evropě a Severní Americe, na druhé straně relativně malými církvemi, vzešlými z misijní práce, v zemích třetího a čtvrtého světa. Také společný vztah k vyznání nemůže vyvážit pluralitu křesťanských životních forem, která je založena v neposlední řadě v Lutherově reformačním protestu proti církvi jako uniformní a hierarchické instituci -

církev dle Kalvína nesmí být řízena světskou mocí. Zde se také lišil od Luthera, ten naopak ponechává veškeré řízení církve na státu. Církev je dle Kalvína chápána jako společenství lidí, kteří uvěřili v Ježíše Krista

Proto spása církve nemůže příslušet jen kazatelům, jak mínil Luther, ale všem věřícím

Zavádí presbyterní zřízení (rada starších)

věřící se dělí na podskupiny (5–7 rodin), zvolí si jednoho ze svého středu, který se pak zúčastnil presbyterní rady

tento člen musel vědět, co se v rodinách děje a kontroloval, zda žijí asketickým životem. Presbyteři dohlíželi na duchovní péči a hmotné potřeby sboru. Jejich základním úkolem bylo udržení kázně v církvi i v osobním životě věřících

představitelé sborů, kazatelé a presbyteři se scházeli na tzv. synodách, kde se řešily správní otázky celé církve

reformované helvetské církve usilovaly o nezávislost na světské moci

ze Ženevy se stal „kalvínský Řím“

teokratická spol. byla řízena konzistoří, jejímž prostřednictvím Kalvín dohlížel na pravověrnost obyvatel. Kontroloval obyvatele, měl placené zvědy. Zakazoval si při práci zpívat, dovoloval jen písně s náb. tématikou. Předepisoval i barvy, do kterých se lidé mají oblékat

za první přestupek bylo napomenutí, za druhý přísnější napomenutí a za třetí přestupek se člověk dostal před soud.

Nesnášel hazardní hry a společenské sešlosti. Za Kalvínem přijížděl Miguel Servet, který byl v konfliktu s inkvizicí, protože překročil počet pitev, než bylo povoleno. Hledal u Kalvína v Ženevě útočiště. Ten ho ale udal a Server byl upálen.

reformovaná církev helvetského vyznání vychází ve svém učení z Helvetské konfese (1566) a Heidelberského katechismu

některé helvetské církve si však vytvořily později katechismy vlastní. za jediný zdroje víry je považováno Písmo

spása se děje z boží milosti pouhou vírou. V tom mezi luteránstvím a helvetskou církví nejsou podstatné rozdíly. Rozdíly nacházíme hlavně v oblasti bohoslužebné a v církevním zřízení

helvetské vyznání klade větší důraz na boží svrchovanost nad světem – bohoslužby se omezují na kázání, společnou modlitbu a duchovní písně.

z reformovaných kostelů byly odstraněny ozdoby (sochy, obrazy), místo oltáře zaujala kazatelna

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA