PROČ NEPŘIJÍMAT FINANČNÍ PODPORU OD STÁTU 1.část
PROČ NEPŘIJÍMAT FINANČNÍ PODPORU OD STÁTU 1.část
Nespřahejte se s nevěřícími!(2K 6:14)
Biblický výklad
Velkým nebezpe
čím při čtení Božího slova je do něj vkládat vlastní myšlenky a názory. Když už před jeho otevřením víme, co v něm chceme nalézt a co ne, tak potom už neslyšíme Božího Ducha, ale jenom sami sebe. Alespoň částečně nás od takového nebezpečí může uchránit dodržování pravidel výkladu Bible. Rádi bychom zde připomenuli to nejzákladnější, a tím je čtení
Božího slova v kontextu a souvislostech.
Vzhledem k tomu, že řešíme problematiku až v době apoštolů, je pro nás směrodatné učení Nového zákona (dále také „NZ“). Zvláště v listech, které jsou církvi přímo adresovány, Pán Bůh probírá finanční otázky a podporu svých služebníků. Jmenovitě apoštol Pavel se ve svých dopisech tímto tématem zabývá a předložené principy ukazuje na své vlastní službě, ale také na životě a učení Pána Ježíše a Starozákonního lidu. Proto bude NZ těžištěm našehostudia.
Naopak Starý zákon (dále také „SZ“) je časově, ale i způsobem Božího jednání se svým lidem, vzdálen od zrodu církve. Je v něm sice možné hledat paralely a principy, musíme však být obezřetní při vztahování jedinečných okamžiků v životě Izraele na církev. Přesto i SZ jednoznačně potvrzuje základní pravidlo celých Písem k této otázce, že Boží pracovníci žijí ze své práce pro Boha, skrze Boží lid (kněží z obětí a desátků, pracovníci z pohostinnosti, darů a sbírek). Úvodem této studie uvádíme seznam biblických oddílů k této problematice. Tento seznam není zcela vyčerpávající, ale zahrnuje většinu míst Nového zákona, která jsme měli při zpracování biblického pohledu na přijímání finanční podpory od státu otevřena.Mt 10:7-11; Mk 6:8-10; L 10:2-9; Ř
15:25-27; 1K 9:3-14; 2K 9:1-15; 11:7-9;
12:14-15; Ga 6:6; Fp 4:10-20; 1Te
2:6-9; 5:12-13; 2Te 3:6-13; 1Tm 5:18;
Žd 13:1-2,16; 1J 3:16-17; 3J 5-8.
Ze čtení a studia NZ vyplývají pravidla ohledně podpory pracovníků. Proto považujeme tyto biblické principy za směrodatné i pro naše rozhodování a život církve. Biblické zdůvodnění jsme předřadili praktickým připomínkám, které jsou pouze podpůrným doplňkem našeho pohledu. Ten je založen na studiu neměnného Božího slova, které je pro církev závazné.Biblické principy:
Povoláním církve je ve všem oslavovat Pána a zjevovat jeho charakter světu. Přesně toto se naplní, když v poslušnosti přijmeme Boží cestu v podpoře našich pracovníků a odmítneme pokukovat po světských modelech. Zvěst o Boží lásce neseme lidem s touhou po jejich záchraně a lásce k nim, protože takové je Boží srdce. Život církve nedefinují naše evangelizační plány a strategie oslovující dnešní společnost, ale Boží charakter. Proto by finanční hospodaření sborů a podpora jejich pracovníků měly v prvé řadě oslavovat Boha. Pán Bůh nás nenechává tápat a ve svém Slově nám zanechal jak učení, tak příklady jako návod pro podporu pracovníků v církvi. Má se o ně postarat církev samotná. Boží ustanovení nejsou nahodilá či samoúčelná, a už vůbec ne nepraktická. Naopak, jsou projevem jeho moudrosti a péče o svůj lid. Bůh má na zřeteli nejen svého služebníka, ale jeho nařízení obohacuje i dárce, je svědectvím světu a má za následek chválení Boha. Zde jsou tedy některé z důvodů, proč je Boží cesta vždy ta nejlepší: Z učení Písem a novozákonní praxe odvozujeme pravidlo, že je povinností církve se postarat o Boží služebníky. Bible říká, že máme znát a ctít ty, kteří pracují pro církev. Ze souvislostí a učení Pána Ježíše vyplývá, že součástí projevu úcty je postarání se o jejich obživu. (1Tm 5:18; Ga 6:6; 1Te 5: 12-13). Písmo zavádí reciprocitu (vazbu)mezi přijímáním duchovního a sdílením se s materiálním (hmotným) bohatstvím (Ř 15:25-27; 1K 9: 11-14). Pán Ježíš i apoštolé byli podporováni jen zbožnými lidmi či církví a jiný druh příjmů odmítali. Pavel na své evangelizační praxi ukazuje, že je to církev, která se má podílet na jeho nákladech (Ř 15:24; 2K 11:8-9; Fp 4: 14-16). NejenPavel, ale i Jan zmiňuje povinnost církve postarat se o obživu pracovníků
(3J 5-8). Vyzdvihuje jako správné, že nevzali peníze od nevěřících, ale spoléhají se, že se o ně Pán postará. Navíc Jan jen opakuje, co učil Pán Ježíš, když vysílal své učedníky. Měli se spoléhat na pohostinnost spoluvěřících (Mt
10:7-11; Mk 6:8-10; L 10:2-9; 3J 8).
Zde také nalezneme přísloví, či starozákonní ustanovení, že pracovník má být zaopatřen těmi, jimž slouží. Tedy pracovník církve církví a ne státem (stáváme se snad pracovníky státu!?).Na základě těchto veršů jsme nabylipřesvědčení, že učením Písem je zajistit pracovníky církve z finančních darů
věřících a neobracet se o podporu na stát a nevěřící. Toto pravidlo vidíme jako závazné pro církev obecně, tedy v každou dobu a na každém místě. Proto úsilí o získání peněz ze státního rozpočtu považujeme za obcházení
Bohem dané cesty a projev neposlušnosti.
Jako každá neposlušnost, i toto vybočení ze zjevené Boží vůle směřuje mimo kurz Boží milosti i v jiných oblastech života sborů. Bůh podporu pracovníka skrze církev neustanovil jen k zajištění jeho obživy. Bůh své služebníky miluje mnohem víc, než je zajištění jejich materiálních potřeb. Jemu jde o prohloubení jejich vztahu s ním, jde mu o jejich srdce. Skrze závislost na Bohu a důvěru v něj příjemce roste ve víře, ve vděčnosti (2K 9:12), učí se správnému vztahu ke svým hmotným potřebám (Fp 4:11-13), učí se hledat naplnění svých potřeb u Boha a ne u lidí, a tomu, že není v práci osamocen, tedy spolupráci, odpovědnosti vůči druhým a sdíleníse o radost, kterou mu služba Pánu přináší s celou církví. Být finančně
zajištěn z ministerstva kultury mu možná umožní otevřít si bankovní konto s pravidelným přísunem peněz, ale ochudí jeho srdce (charakter) a
okrade jej o mnohé Boží požehnání.
Navíc dávání vede dárce i k modlitbám za pracovníka a jeho práci. Zde leží těžiště podpory, vždyť miliony, ani naše snaha samotná nezmůžou nic bez modlitby. Poznáváme, že pracovník v církvi má mnohem hlubší potřeby, než jen ty hmotné. Zajistit jeho zdravý růst i vztah s Bohem a církví není možné financemi od státu, ale jen a jen podporou od církve a věřících. Pán Bůh však má na zřeteli nejen jednotlivé pracovníky, ale i celou církev. Poslušnost v otázce financování jeho služebníků a díla má být požehnáním nejen pro příjemce, ale v nemenší míře i pro dárce. Také dárce se učí důvěřovat Bohu, neboť dává dnes v naději, že se o jeho potřeby zítra i do budoucna Bůh postará. Dávání se jim stává zdrojem požehnání od Boha. Bůh miluje štědrého dárce (2K 9:12; Fp 4:15) a odměňuje jej za ochotu, například radostí(2K 9:6-7). Obdarovaný se za ně modlí s vděčností. Podpora církevních pracovníků
vede také k upevnění sounáležitosti. Všichni věřící mají možnost mít podíl na Božím díle (2K 9:8,13). Jedná se o praktický projev bratrské lásky (2K 9:14; Žd 13:1-2; 1J 3:16-17). Jde také o příklad pro druhé a motivuje tak i ostatní, aby žili způsobem, který se líbí Bohu (2K 9:2). Boží dílo není konáno nezávislými pracovníky, ale celá církev má mít podíl na zvěstování pravdy. Neposlušnost odjímá tuto výsadu většině věřících. Námitka, že vždy bude dost možností podporovat a dávat jinde, je výmluvou. Bůh nerozlišuje práci, na které se podílí církev a na které podíl nemá. Takové dílo nejen že nemá podporu věřících, ale ani Ducha. Tyto skutečnosti nás opět vedou ke konstatování, že skutečným dárcem je Bůh. Vždyť skrze naši poslušnost ve věcech financí upevňuje bratrské vztahy a obohacuje všechny štědrého srdce. Stát by nás o tuto milost připravil. Bůh povolal církev, aby byla svědectvím o něm tomuto světu. Největším bohatstvím církve je evangelium, které má hlásat a žít. Pro Pavla bylo evangelium kritériem, dle kterého se rozhodoval, kdy a od koho má přijímat finanční pomoc. Nikdy nechtěl být překážkou v jeho šíření či jako jeho hlasatel k pohoršení. Nechtěl za žádnou cenu kompromitovat evangelium v očích nevěřících tím, že by se mohli domnívat, že mu jde o peníze (1K 9). Proto od nevěřících a nevyzrálých křesťanů pomoc nepřijímal. Lidé mají vidět, že nám jde o ně samotné, že je máme rádi. Proto jakýkoliv náznak, že nám jde o jejich prostředky, touha po zisku či chamtivost diskredituje evangelium. Sám Pán Ježíš řekl, že co jsme zdarma přijali, máme zdarma dávat dál a to se stalo Pavlovým mottem a on vzorem pro nás. Evangelium je pro svět bez nákladů(1K 9:18; 2K 12:14-15; 1Te 2:6-9). Zatěžovat daňové poplatníky tím, že se necháme platit ze státní kasy, je tak v naprostém rozporu s Božím slovem. Je poněkud pokrytecké mluvit o naší důvěře v Boha a přitom se v praktických věcech obracet a spoléhat na stát. Vždyť evangelium je o Boží moci a bohatství. Bůh je schopen financovat svoji práci a nepotřebuje pomoc od bezbožných. Jak asi zní slova o Bohu, který se stará o vrabečky, když se jeho služebníci uchylují ke státní podpoře?
Kdepak se asi v očích světa ztratila křesťanská láska, když si za zbožnost
či charitu necháváme platit z jejich daní? Kde je ten bohatý Bůh a nezištný křesťan? Kam se podělo evangelium? Opět se ukazuje, že jen Boží způsob se hodí k jeho reprezentaci. Štědrostcírkví v dávání byla už za dob Pavla svědectvím celému světu (2K 9:2). Nevěřící mohli pozorovat bratrskou lásku v akci (1J 3:16). Život a charakter věřících byl v souladu s jejich zvěstí (1Te 2:5). Dosvědčovat evangeliumsvým životem jako jednotlivci i jako církev sotva můžeme s podporou proti vůli daňových poplatníků. Bůh je Pánem církve a On si oddělil církev pro sebe samého. Celá existence církve má oslavovat jeho moudrost, velikost, moc a svatost. Naše jednání má zrcadlit jeho lásku a vůli. Pokud jsou pracovníci v církvi podporováni v souladu s jeho slovem, Bůh je oslaven. Bohu je projevována vděčnost (2K 9:11-12), přinášeny oběti (Fp 4:18), Bůh je ctěn a chválen (2K 9), je projevem osobní poslušnosti, důvěry, oddanosti. Poslušnost jeho Slovu dává Bohu
prostor k projevu milosti a požehnání.