PROČ NEPŘIJÍMAT FINANČNÍ PODPORU OD STÁTU 2.část
Dialog
Výše formulované svědectví Písem nelze umlčet poukazem na to, že NZ církev žila v naprosto jiné době, za jiných okolností, za dob římské nadvlády a pohanského náboženství. Takovouto argumentací bychom mohli odbýt jakékoli učení Bible (třeba bychom přestali křtít s poukazem na to, že se jednalo o starověký zvyk, který dnes nemá společnosti co říci a nikdo mu nerozumí; nebo bychom odvolali starší sboru, protože první církev takto pouze převzala praxi z židovských synagog a tedy to není založeno na Božím prohlášení ale okolnostech; atd.). Díky Pánu si zpravidla jeho slovo takto nezlehčujeme a proto bychom se neměli vyhýbat poslušnosti ani v otázce zajištění podpory Božím pracovníkům. Jako lichý se tento způsob myšlení (že nelze novozákonní učení a praxi uplatňovat v dnešní době) ukazuje i v konfrontaci s realitou. Je pravdou, že Evropa se svojí historií státních církví, provázaností vládní a duchovní moci, a potlačováním osobní zodpovědnosti na úkor státních institucí je navyklá na peníze církvím od státu. Na pováženou je, že církev v ní, přes vžitou finanční podporu státu, skomírá. Naopak křesťanská velmoc jakou je Severní Amerika
dodržuje striktně oddělení církve od státu a Pán jim duchovně i materiálně
žehná. Navíc i chudé a často pronásledované církve Afriky a Asie rostou
obrovským tempem, přestože se jim o podpoře ze strany státu či diktátorů
nemůže ani zdát. Očividně jim však finanční okolnosti nebrání naplňovat Boží poslání. Samozřejmě růst církve, ani Boží požehnání, nelze podmiňovat pouze finančním hospodařením místní církve, ale na druhou stranu popsané skutečnosti neoddiskutovatelně svědčí o tom, že v místech, kde církev roste a je zdravá, jsou finanční toky jiné než od státu. V neposlední řadě, i za dob NZ existovala možnost získávat finanční prostředky od nevěřících, jak nám o tom vypovídají historické znalosti z té doby a také Písmo. Přesto bylo, jak pravidlem, tak i praxí rané církve a jejích pracovníků, od nevěřících peníze nepřijímat. Pán Ježíš, Pavel a i jiní apoštolé žili z darů a podpory zbožných lidí a o žádném z nich si nečteme, že by svoji popularitu, či Boží obdarování, využil ke svému obohacení z rukou
pohanů. Naopak, když byla Pavlova finanční podpora na minimu a kromě
církve ve Filipy za ním nikdo nestál, neobrátil se na bohaté sponzory, kteří tehdy ochotně podporovali potulné filozofy a řečníky, ale pracoval dnem i nocí pro vlastní obživu. Že se finanční podpora od nevěřících nabízela, je zřejmé také z posledního Janova dopisu. Jan zde chválí ty, kteří se vydávají do Boží služby v důvěře, že Bůh sám se o ně postará a od pohanů (protiklad ne k Židům ale ke křesťanům) si peníze neberou. Naproti tomu povzbuzuje věřící, dokonce to formuluje jako Boží příkaz, že je povinností církve se o misionáře a učitele evangelia postarat.Praktické zdůvodněníPři zvažování návrhu přijmout státní podporu zaznívá, že je právem každého sboru se samostatně v této otázce rozhodnout. Zapomíná se však na skutečnost, že onen nárok nevzniká pro jednotlivý sbor, ale pouze pro seskupení sborů (denominaci) jako celek. Tedy toto rozhodnutí nespadá do svobod a práv jednotlivého sboru, protože takové právo na půdě jednotlivého sboru nevzniká a jednotlivý sbor tak o státní podpoře nemůže ani uvažovat, ani rozhodovat. Hlasování o dané problematice vytváří paradoxní situaci. Sbor, který se odvolává na svá práva a svobodu rozhodovat sám o sobě, žádá druhé, aby za něj rozhodli a podporu mu přiznali. Tím upírá tutéž svobodu druhým, protože je nutí ke vměšování se do záležitostí cizího sboru. Absurditu požadavku a také neslučitelnost nezávislosti jednotlivých sborů s přijímáním podpory od státu vystihuje i dilema, do kterého se jednotlivé sbory díky hlasování dostávají. Pokud by hlasovaly proti přijetí, pak se údajně vměšují do práv jiného sboru. Vždyť prý nemají právo říci ne, když onen sbor vyjádřil jasné ano. Pokud budou hlasovat pro přijetí, tak naopak tutéž samostatnost opět popřou tím, že vytvoří precedens, kdy rozhodnutí celku předurčuje vývoj v jednotlivém sboru. Navíc se díky krokům, které budou po přijetí finanční podpory od státu následovat (posílení odpovědnosti a rozhodovacích pravomocí nadsborových struktur) omezí samostatnost pro všechny ostatní sbory, a to nejen co se financování týče. Domníváme se tedy, že jednotlivý sbor nemá právo takový požadavek vůči ostatním vznést a danou věc považujeme za nehlasovatelnou. Některé sbory nevznikly jako typická denominace s cílem nabývat církevních
práv, ale v době komunistického útlaku, kdy se jednotlivé a správně
samostatné sbory vynuceně seskupily, aby vyhověly požadavkům státu a zároveň
umožnily samostatný život sborů. Netypické sbory nevznikly za účelem nabývání požitků ze strany státu, ale volným seskupením sborů, pro které tato platforma umožňuje právní a důvěryhodnou existenci ve státě a bratrskou sounáležitost. Není to seskupení, na jehož základě by pro jednotlivé sbory vznikaly nějaké nároky, zvláště pak ne zavazující ostatní sbory, či omezující jejich samostatnost. Využívat pláštíku jednoty sborů k získání finanční podpory státu je tedy v naprostém rozporu se záměry a důvody existence uskupení těchto sborů jako takových. Ačkoli nám církevní zákon umožňuje o podporu žádat, díky charakteru volného seskupení sborů však jednotlivému sboru, ani jako celku, nárok na tuto státní pomoc nevzniká. Způsob, jakým je rozprava různých postojů vedena, neprohlubuje bratrské vazby a není odrazem křesťanské lásky. Naopak. Vytváření nadsborových orgánů a radikální odklon od dříve společně uznávaného poznání Písem (jako je dříve nemyslitelná diskuze o přijímání peněz od státu), vedly již k oddělení některých sborů. Mezi bratřími a sbory panuje nedůvěra (neochota sdílet se s informacemi) a spoléhání se na moment překvapení a nepřipravenost druhých. Vztahy mezi věřícími ovládlo přesvědčování a ducha bratrské shody a porozumění vystřídaly emotivní projevy a rozhodnutí prosadit vůli většiny hlasováním. Bůh a jeho Slovo bylo odsunuto do ústraní jako nemající k dané otázce co říci (na půdě sejití starších nikdy neproběhla biblická rozprava k tomuto tématu). Způsob, jakým je jednání vedeno, nenasvědčuje tomu, že je to cesta, po níž nás vede Boží duch a jejímž cílem je naplnění Boží vůle, ale ani o vznešenosti záměru předkladatelů. Tvrzení, že případné přijetí finanční podpory od státu se bude týkat výhradně jednoho sboru, další sbory neovlivní, je zavádějící. Vždyť už život v mnoha sborech zásadně ovlivnilo tím, že jsou nuceny k dané problematice zaujímat stanovisko bez ohledu na to, čím se Boží duch v daném sboru zrovna zabývá. Některé sbory už také pod organizačním
tlakem a v důsledku strukturálních změn ze svazku nezávislých sborů
vystoupily, či dění ignorují. Především však takový krok zásadně
nabourává jednotu mezi sbory, kdy se některé sbory vydávají naprosto odlišnou cestou a navíc hrubým způsobem znásilňují svědomí a biblické přesvědčení druhých. Vždyť rozdílné hodnocení předloženého návrhu nevyplývá z neochoty snadno si přijít k milionům ze státní kasy, ale z hlubokého přesvědčení, že daný krok je v rozporu s Boží vůlí pro jeho církev a je projevem neposlušnosti jeho slova. Zde nemůže rozhodovat většina skrze hlasování,
ale jednomyslnost všech zaangažovaných. Navíc, pokud ke změně
(přijetí financí) skutečně dojde, znamenalo by to následně tabuizování otázky biblického pohledu na přijetí finanční podpory od státu ve sborech, neboť je těžko myslitelné, že v duchu zachování pokoje bude možné se biblicky vymezovat vůči sborům s jinou praxí. To pak v horizontu několika let zákonitě povede k tomu, že bez patřičného zdůvodnění i další sbory přistoupí ke způsobu, který bude klást menší nároky na jejich peněženky. Precedens v jednom sboru povede nevyhnutelně ke změně smýšlení a praxe i ve sborech dalších. Všechny sbory však budou hned první den ovlivněny změnou pohledu veřejnosti na Křesťanské sbory, které na službě Bohu vydělávají a přijímají peníze od lidí, kteří kdyby si mohli vybrat, tak by nám nic nedali. Nelze tedy stát
opodál a myslet si, že se nás to netýká, či že je to jen a jen problémem jednoho sboru.