Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příčiny zneužívání a týrání dítěte v rodině

4. 2. 2009

Příčiny zneužívání a týrání dítěte v rodině


V obecné představě je rodina prostředím, kde je dítě přijímáno a milováno, postavy rodičů, především matky, jsou vždy chápány jako milující. Přesto se v realitě velmi často setkáváme s rodinami, kde dítě nejen, ze není zahrnováno láskou, ale kde trpí, kde je dokonce týráno. Protože nejde o obecně přijímanou normu chování, je nutno zabývat se příčinami, které k podobným odchylkami chováni rodičů vedou. Zároveň je nutné si uvědomit, že i když se budeme příčinami odchylného chování zabývat zvlášť u rodičů i dětí, jedná se o vztah, kterého se vždy zúčastňují obě strany, každé rozdělení je tedy umělé a přistupujeme k němu jen z důvodu větší přehlednosti. U rodičů se může jednat o příčiny, které mají zdroj v jejich osobnosti, v jejich vlastním vývoji nebo kulturních a sociálních podmínkách, v nichž rodina žije. Vliv má také partnerský vztah rodičů k sobě navzájem i okolnosti, za nichž došlo k narození dítěte.
Osobnost jednoho či obou rodičů se podílí na jejich chování k dítěti. Ne pouze vyrovnané osobnosti se stávají rodiči, oba rodiče nebo jeden z nich muže trpět nějakou poruchou, pro kterou je neschopen vytvořit pozitivní vztah k dítěti. Příčinou negativního chování k dítěti může být charakterová či emocionální odchylka, která rodiči zabraňuje vytvořit si kladný vztah ke komukoliv, včetně vlastního dítěte. Jedinec který je citově chladný, nemusí své dítě vyloženě týrat, ale velmi pravděpodobně ho bude citově zanedbávat. Může se jednat o jedince s duševní poruchou ? neurotické či psychické duševní onemocnění, psychopatie. Může se jednat o osoby, které jsou deviantní jiným způsobem ? alkoholici, narkomani, násilnické či kriminální osoby.
Vlastní zkušenosti z dětství jednoho či obou rodičů jsou podstatným činitelem jejich chování k vlastnímu dítěti. Poukázali jsme již výše na význam socializace, to se zřejmě nevztahuje pouze na dítě, které je předmětem našeho zájmu, socializací prochází ve svém vývoji každý lidský jedinec. Zkušenosti chování vlastních rodičů, vzorce chování, které se budoucí rodič naučil ve své rodině, způsoby řešení situací, které přejal nápodobou či identifikací se svými rodiči, ovlivňují podstatně jeho chování jako rodiče. Jeho vlastní rodiče mu slouží jako vzor rodičovského chování. Proto také u rodičů týrajících či zanedbávajících vlastní dítě nacházíme velmi často v jejich anamnéze zkušenost týrání v dětství. Rodiče také často své chování zdůvodňují tím, že je rodiče také řezali a nijak jim to neublížilo. To ukazuje na závažný vliv toho, že pro dítě především v prvním dětství je jeho vlastní rodina a její způsob chování jediným a absolutním vzorem chování. I když třeba v dospělosti dojde jedinec k jinému názoru, v situacích afektu se zpravidla aktualizují nejhlubší ranné vzpomínky vzorce chování. Z tohoto přenosu způsobu chování z generace na generaci také vyplývá dlouhodobá nebezpečnost týrání dětí.
Způsob chování rodičů k dítěti určují také konkrétní kulturní a sociální podmínky, v nichž rodina žije. Celkové kulturní prostředí určuje rámcově přijatelnost či nepřijatelnost určitých způsobů chování, rodina se však kromě funkce výchovné musí také zabývat ekonomickým zajištěním své existence. Mnozí rodiče, kteří zanedbávají své dítě, tak činí proto, že jsou zcela zaujati svou vlastní kariérou, vědeckou činností, či jinými zájmy. V současnosti pozorujeme i rodiče, kteří jsou zcela pohlceni podnikatelskou činností, která jim už nedovoluje věnovat čas či zájem vlastním dětem. Tito rodiče často zdůvodňují své chování i zájmem dětí, ve skutečnosti však je dítě v podobné rodině zcela opomíjeno především citově. Vztah rodičů k sobě navzájem je velmi často příčinou negativního chování k dítěti. Rodiče si přes dítě řeší své vlastní partnerské problémy (zvláště výrazné je to v souvislosti s rozvodem). Dítě je vtahováno do sporů svých rodičů, stává se terčem, na němž si rodiče vylévají svou nevraživost na partnera. Zdánlivá či skutečná podobnost s jedním z rodičů muže tuto tendenci v chování druhého ještě posilovat.
V klinické a poradenské praxi se rovněž můžeme setkat s případy, kdy se dítě stává terčem ústrků a opovržení rodiny v zajmu zachování křehce rovnováhy, za níž může rodina jako celek fungovat. Hovoříme potom o dítěti ? symptomu, jehož řešení je velice obtížné. Pokud se totiž podaří pomoci dítěti, zpravidla se rodina hroutí, častěji ovšem ztrácí zájem o další pomoc. Dítě v této situaci svým utrpením zachraňuje celou rodinu, proto je objektivně řešení nežádoucí, i když rodina může verbálně vyjadřovat něco jiného. Okolnosti za nichž došlo k početí a narození dítěte velice podstatně ovlivňují vztah a tím i chovaní rodičů k němu. Fakt, že dítě bylo příčinou uzavření manželství, zněj může učinit terč nevraživosti ze strany jednoho z rodičů (zvláště toho, který byl takto k sňatku přinucen). Roli zde hraje též to, jestli narození dítěte bylo či nebylo chtěné, případně vítané.
Druhým účastníkem vztahu je dítě. I v tomto případě můžeme najít některé příčiny, pro které se stává dítě objektem týrání. Dítě se stává terčem agresivního chování prostě proto, že je bezmocné, závislé a slabší. Rodiče nemusí být sadisté, kteří v bezmoci své oběti nacházejí uspokojení. Stačí, že dítě je po ruce v případě, kdy jeden z rodičů hledá náhradní cíl přenesené agresivity, kterou nemůže z nějakého důvodu zaměřit proti tomu, kdo ji vyvolal. Ať už se jedná o šéfa v zaměstnání nebo partnera v manželství, dítě velmi snadno odnáší nahromaděný vztek svého rodiče. Zpravidla je možné najít i racionalizující vysvětlení, protože s výchovou dětí jsou vždy nějaké problémy. Platí to nejen u chování, jímž rodič chce odreagovat nějakou zažitou frustraci. Podobné chování může být i dlouhodobé, pokud rodič vnímá dítě jako toho, kdo mu nějakým způsobem znemožnil jiný způsob života. Už jsme se zmiňovali o nechtěných dětech, které velmi často pouze svou existencí připomínají rodiči závazek, který byl nucen na sebe vzít a který ve skutečnosti neakceptoval. Jsou však typy dětí, které podobné chování postihuje častěji a v určité míře lze i říct, že je nějakým způsobem provokují. Jsou děti, do nichž rodiče vkládají své většinou nerealizované životní představy a které nejsou schopny tyto představy naplnit. Buď je to proto, že tyto představy nejsou reálné, ale často i proto, že tyto děti trpí nějakým skutečným či relativním handicapem. Postižené dítě je vždy pro rodinu nesmírnou zátěží nejen faktickou (nutnost specializované péče a pod.), ale především citovou. Ne všichni rodiče se dokáží s touto zátěží vyrovnat. Rodiče si vytvářejí ještě před narozením dítěte jeho ideální podobu, která většinou skutečnému dítěti neodpovídá a to i v případě dítěte zdravého. Pokud předpoklady dítěte pro vyplnění rodičovského snu jsou nedostačující, rodiče prožívají zklamání a to se může projevit v zavrhujícím chování vůči němu. Jak bylo řečeno, nemusí se vždy jednat o skutečné postižení, ale prostě jen o fakt, že dítě nedosahuje výkonu, jaké jeho rodiče považují za uspokojivé (např. vynikající studijní výsledky u dítěte průměrně nadaného). Některé typy postižení jsou častějším zdrojem problémů. V souvislosti týráním a zanedbáváním dítěte, je především zapotřebí uvést děti s lehkou mozkovou dysfunkcí. Postižení těchto dětí není na prví pohled viditelné, porucha se projevuje především změnami chování dítěte. Děti jsou z pravidla neklidné, těžko se soustřeďují a dokážou svými obtížemi obtěžovat své okolí až k nepříčetnosti. Jsou neobratné, hlučné, mají potíže v sociálním kontaktu a zvláště odolné se zdají vůči jakémukoliv výchovnému působení. Tyto děti se velice často stávají terčem velmi tvrdých disciplinárních opatření ze strany rodičů, protože tito mají pocit, že s dítětem není absolutně žádné pořízení. Jejich chování ani tak neznamená negativní vztah k dítěti jako spíše naprostou výchovnou bezradnost. Bohužel tělesné tresty a tvrdá opatření na dítě s LMD zpravidla nepůsobí a situaci ještě zhoršují, protože zvyšují neklid a úzkost dítěte. Zvláštní kapitolou jsou děti v náhradní rodinné péči. Tyto děti většinou přicházejí do rodin, které se dlouho marně snažili mít dítě vlastní. Vytoužené dítě je tak předem zatíženo tak obrovskou citovou investicí, vkládanou do něho rodiči, že i vlastní, zdravé dítě v ideálních podmínkách by jen mohlo obtížně očekávání rodičů splnit. Adoptované dítě má zpravidla za sebou delší či kratší pobyt v kojeneckém ústavu, někdy i velmi negativní zážitky z vlastní rodiny ( týrání, deprivace ). Problematické jsou často i genetické předpoklady adoptovaného dítěte, které, ať už jsou jakékoliv, jsou jiné, než u jeho adoptivních rodičů, kteří se v něm nemohou poznávat jako ve vlastním dítěti. Je jisté, že adoptivní rodiče toto vědí již v okamžiku adopce a jsou velmi upřímně rozhodnuti překonat překážky. Racionálním rozhodnutí však nestačí vždy ke zdolávání náročných situacích, které ve výchově dítěte zajisté nastanou a povaha citové vazby vůči cizímu dítěti může rodičům usnadnit hrubé zacházení s dítětem. Problémem často bývá i to, že ne vždy mají oba rodiče stejný vztah k adopci ? častěji si ji přeje matka, otec její přání akceptuje. Vztah k dítěti se pak vyvíjí v závislosti na dobrovolnosti přijetí dítěte. Pokud se pak změní situace v rodině (rozvod, úmrtí jednoho z rodičů), vznikají jak pro rodiče, tak pro dítě často naprosto neřešitelné situace, které mohou vyústit v týrání či zanedbávání fakticky nechtěného dítěte. Konkrétní způsoby chování rodičů k dítěti jsou poznamenány kulturními a sociálními souvislosti. Sociální prostředí určuje přijatelnost či nepřijatelnost způsobů chování, určuje často i podobu rodinných vztahů, včetně postavení dítěte v něm. Tradiční patriarchální rodina, která v některých kulturách přežívá ( např. v islámských zemích ), dovoluje tak tvrdé autoritativní chování k dítěti, které by bylo v jiné kultuře nepřijatelné. Jindy je dítě považováno fakticky za majetek rodičů, z čehož vyplývá jejich právo nakládat s ním podle vlastního uvážení. Je důležité, zda je v dané kultuře přijatelný tělesný trest jako výchovný prostředek. Přestože naše rodina již většinou patriarchální model nemá, tělesné trestání dětí je zpravidla považováno za v podstatě přijatelný výchovný prostředek. Je velmi důležité uvědomit si, že většina následků fyzického týrání dětí vlastními rodiči není cílem sama o sobě, ale je spíše důsledkem nehody, použití nepřiměřeně tvrdého zákroku. Rodiče a většinou jejich okolí v naší kultuře vidí problém spíše v míře trestu než v samotné jeho povaze. Chování rodičů vůči vlastnímu dítěti závisí rovněž na specifičtějších normách, platných v konkrétním sociálním prostředí, v němž žijí. Rodiče méně vzdělaní a žijících v nižších sociálně ekonomických vrstvách budou zřejmě ve vztahu ke svému dítěti používat jiné způsoby ? zpravidla častěji tělesné tresty, zatímco rodiče vzdělaní a na vyšší úrovni budou pravděpodobně dávat přednost trestání psychickému. Rozdíly v sociálních normách nabývají na důležitosti zvláště v současné době, kdy dochází k setkávání různých etnických a kulturních skupin v důsledku politických, sociálních a ekonomických změn v Evropě. Uprchlické tábory a možné vlny dalších přistěhovalců do českých zemí, nemluvě o přetrvávajících a stále výraznějších problémech soužití s romským etnikem, klade před naši společnost otázky rozdílných sociálních norem a ve vztahu k předmětu našeho zájmu především otázky rozdílných názorů na výchovu a přiměřenost způsobů zacházení s dětmi. Podobné problémy zná např. francouzská společnost při posuzování výchovných postupů v rodinách severoafrických přistěhovalců, kteří se ve svých vztazích k dětem většinou přidržují způsobů chování svých arabských předků a velmi často se tím dostávají do konfliktů s majoritní francouzskou společností.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA